31. října 2022

NOC PLNÁ NĚŽNÉHO MILOVÁNÍ - NAPSALA HANA KOTUČOVÁ

Je ráno. Konec snění. Musím do práce. Dělá se ji špatně. Tramvaj je plná zápachu, nejen z potu, ale i ze zbytkového alkoholu cestujících. Musím vystoupit. Obsah žaludku je na chodníku. Zbytek cesty dojdu pěšky. Vnímám krásy letního rána a zpěv ptáků.

„Tak a je to za mnou,“ oddychla jsem si. Zamykám šatní skříňku a jdu domů. Jsem strašně unavená, hladová a chce se mi spát. Otevřu lednici a připadá mi, že ji vyluxuji celou.
V poslední době mi bývá často špatně, hlavně po ránu. Asi jsem přepracovaná, potřebovala bych dovolenou. Brouzdám po internetu a vybírám exotickou destinaci, kde bychom mohli s mojí láskou strávit romantický pobyt. Volám mu, ale telefon nebere, je nedostupný.
Při otevření webové stránky se zprávami na mě vyskočí titulek. Tragická nehoda motorky a osobního auta v Holešovicích. Rozkliknu titulek a na fotce poznávám vrak motorky. Nechci tomu věřit. Čtu zprávu znovu a znovu. Přes slzy nic nevidím a usínám únavou. Zhroutil se mi celý svět.
Příští dny do práce nejdu, jen spím. Kouzelné bonbónky mi pomáhají zapomenout a spát. „Vypněte někdo ten zvonek“, křičím ze spaní. To není sen. Sousedka mě dlouho neviděla a bála se, že se mi něco stalo. Přesvědčuji ji, že je vše v pořádku, ale ona mi při pohledu na mně nevěří. Volá mi sanitku.
 
Park v Bohnicích je krásný, ale ponurý a večer i strašidelný. Stejně můžu na vycházky jen v doprovodu.
Z těch uklidňujících tabletek jsem nějak ztloustla. „Pane doktore, cítím se už lépe. Chci domů,“ škemrám po pár týdnech. „Tak to zkusíme. Ale za pár dnů se mi přijdete ukázat,“ trval lékař.
 
Doma je strašný nepořádek, uklízím a depresi zajídám.
„Za chvíli se neunesu,“ povzdechla jsem si.
Dny utíkají jeden za druhým. Na Bohnice jsem zcela zapomněla a uvažuji, že nastoupím do práce.
Jednoho rána se probudím s bolesti břicha. Jsou to divné bolesti, trvají jen chvíli, ale stupňují se a přichází každých pět minut. Najednou vidím na kalhotách krev. Co se to děje? Přichází velký tlak a na svět přichází miminko. Je to chlapeček. 
„Jak to, že jsem nevěděla, že jsem těhotná?“
Nejsem připravena na dítě. Tak moc se podobal mé lásce. Nevím co dál. Jsem zmatená. Zabalím chlapečka, snažím se, aby neplakal. Za chvíli odkládám chlapečka do baby boxu a přikládám mojí nejmilejší hračku z dětství.

Promiň mi, lásko. Odcházím do Bohnic, kde se všechny starosti rozplynou.