„Tati, mami, co kdybychom se zítra zajeli podívat do Holešovic“? nadhodil jsem.
Abyste rozuměli - začínají osmdesátá léta, nejsou absolutně žádná obchodní centra, jak je známe dnes. Obchod velikosti dnešní večerky nazýváme u nás na vsi „velkou samoobsluhou“. A v pražských Holešovicích tehdejší doby – něco jako tržnice- pro nás velký svět. Hala zahrádkářských potřeb, pár stánků s různým zbožím dobrodruhů se svobodným zaměstnáním, s cedulí „Povolení MNV mám“ ( což znamená povolení místního národního výboru - dnes říkáme místního úřadu). Takto se v této době dají prodávat tzv. hospodářské přebytky ze zahrádky, nebo velmi velmi drobně provádět něco jako živnost - s ukrutným zdaněním. K těmto pseudoživnostem patří i stánky a maringotky pracovníků sdružených buď pod národním podnikem Československé cirkusy a varieté, ale hlavně v organizaci Park kultury a oddechu - jak se říká „světští“.
Táta se zamyslel: „Moh´ bych koupit nějakou sadbu, taky nářadí na zahradu potřebuju. Ale jo.“ Bylo rozhodnuto. Sobota ráno, zaparkujeme, procházíme branou bývalých městských jatek - nyní tržnice Holešovice - do ráje socialistického nákupu. Všem nám oči přecházejí- stánky i vnitřní prostory s hračkami, hadříky, cukrovinkami, nářadím - zpravidla samé „zápaďácké“ zboží, které se standardně dá dostat jen v TUZEXU - obchodu prodávajícího za poukázky směněné za zahraniční - samozřejmě kapitalistickou měnu. Tady v Holešovicích se někdy totéž dá sehnat za české koruny, i když dražší…
Procházíme širokým nádvořím a u jednoho stánku dlouhatánský zástup lidí- prostě fronta. Stoupáme si na konec, já jsem vyslán zjistit, co že zajímavého se tam vepředu nabízí. Je to běžný a vyzkoušený postup. Vše je nedostatkové, pátráte li nejdříve na co se stojí, přijdete o několik drahocenných míst v řadě a možná se tak na vás nedostane. Jste li tedy sám, je lépe nečmuchat-vystát a koupit. Nehodí se? Vyměním s někým za jiné zboží.
„Mami, tati, ségra!!! Voni tam maj´ Kinder vajíčka - takový ty čokoládový s překvapením!!!“ přiběhl jsem v euforii.
„A co stojej?“ zeptali se rodiče pragmaticky téměř jednohlasně.
„Dvacetsedum korun. Jedno.“ Špitnul jsem nesměle.
„No to se jim na to… Hajzlové zlodějský kolotočářský… Pojďte se támhle radši podívat na nářadí a sadbu na zahradu!“ zasyčel otec a táhnul nás pryč. (Ona tenkrát byla „dvacka“ jako dnes přibližně dvěstěpadesát Korun…) Sestra však naštěstí začala natahovat, já koukal jako belzebub a tak se slova chopila máma:
„Jednou jsme na nákupu, přes týden jste byli hodní, tak vám každýmu jedno koupíme.“ Vzdychla máma a podívala smířlivě na tátu. Za slibu doživotního učení se a mytí nádobí jsme se ségrou horlivě přikyvovali. Za pár minut jsme se ocitli před paní neurčitého věku, spíše vyššího, která zkušeně šveholila:
„Tak kolikpak to bude kousků, vidím dvě dětičky, takže to máme minimálně dvě vajíčka! A co takhle vzít sousedům, bratrancům?“
„Dvě budou stačit.“ řekl rezolutně otec.
„Tááák, dám vám je do sáčku papíráčku, aby se nerozbily, ještě padesát čtyři korunek poprosím… Padesát pět? Pán je velmi laskav, děkuji mnohokráte, a sáček dejte do taštičky- ať ten poklad neupustíte…“ šveholila hokyně a já už jsem snil o hnědobílé lahodné čokoládě a doufal, že jako překvapení tam bude malé skládací autíčko na setrvačník- viděl jsem ho u spolužáka. Tak jsem se zasnil, že jsem si ani nevšiml, že se „holky“ odpojily.
„Tak pojď, jdeme kouknout na to nářadí, máma s Danou šly prohlížet nějaký hadříky.“
„Tati, ukaž mi ty vajíčka. Jenom si je protřepu- co v nich asi je…“ žadoním.
„Ach jo, tady máš, neupusť to.“ Podával mi táta sáček s tou vzácností.
Otevřu ho, sáhnu dovnitř a zkameněl jsem.
„Táto, vono je tam jenom jedno!“ vykřiknul jsem hystericky.
„No počkej, mě byla vod začátku podezřelá, já jí ukážu, to si za rámeček nedá! Takovejch peněz, ještě jí blbec nechám korunu a ona vokrade dítě. Já ti dám, babo!!! Nadával a táhl mě za sebou ke stánku. Předběhl celou frontu, lidi začali nadávat, ale otec teatrálně zvolal:
„MOMENT !!! Tohle vás všechny tady bude taky zajímat! Já blbec tady zaplatím pětapadesát korun za tyhle dva nesmysly, ještěže prej tady vám to dám do papírovýho pytliku, ať se vám to nerozbije a za rohem ho otevřu a tam je to vejce jenom jedno!!!“
„Počkejte pane, nekřičte, to se nějak vysvětlí“ koktala trhovkyně.
„To si pište, že vysvětlí! Najdu esenbáka, přitáhnu ho sem a on se vám na ten váš krám asi podívá!“ zakončil otec.
„Ježíšmarjá, já tě nechtěla okrást chlapečku, já to nechápu, asi jsem se spletla…“ vysvětluje tentokrát přímo ke mně.
„Víš co, tady máš to druhý vajíčko a je to vyřešený, jo?“ a pak koukne zase prosebně na tátu. Celá fronta i noví příchozí po celou tu dobu střídavě a synchronizovaně- jak na tenisu- pozorují tátu, prodavačku, tátu, prodavačku - podle toho, kdo má slovo.
„No dobře teda.“ Připustil smířlivě táta a paní rudá až ke kořínkům vlasů si oddechla. Odcházeli jsme za sledujících zraků desítek přihlížejících. Táta se podíval na hodinky.
„Pojď rychle pryč, ať na nás nekoukaj´. Navíc máme za rohem sraz s holkama. Ať se najdeme. Tamhle jsou! Představte si, ta mrcha zlodějská nám do toho pytlíku dala jenom jedno to vajíčko!!!“ halasil táta asi na dva metry na mámu a ségru.
„Ale já to babě vytmavil! Když jsem chtěl shánět policajty, tak nám tam to chybějící vejce přede všema dala a ještě se omluvila!!!“
Máma zbledla. „Vás dva někam pustit. To druhý vajíčko si hned Dana vyndala a vzala k sobě. Ale tys v tu chvíli platil a ty,“ podívala se na mě, „tys´ koukal někam do blba!“
„Ale to bychom ho tý paní měli dojít vrátit! No, nebo koupit ještě jedno, jak se teď dva o tři vajíčka rozdělíme?“
„Buď zticha!“ shodli se unisono oba rodiče.
„Jedeme rychle domů!“
A jeli jsme. Za hrobového ticha.
V jednom z vajíček bylo opravdu autíčko se setrvačníkem. Jen mě mrzí, že jsem ho té dobré ženě, rozdávající dětskou radost a prodávající předraženou cukrovinku, možná - rukou mého otce- odcizil.
V jednom z vajíček bylo opravdu autíčko se setrvačníkem. Jen mě mrzí, že jsem ho té dobré ženě, rozdávající dětskou radost a prodávající předraženou cukrovinku, možná - rukou mého otce- odcizil.