Chytám se naděje.
Sestra mě doprovází na pokoj. Když odchází, jen stroze pronese: „Nejezte, nepijte, asi půjdete na čištění!“
Od té chvíle ji vnímám jako dozorkyni SS, která mi chce zavraždit dítě.
Slzy se mi kutálejí po tvářích. Třesu se. Tak moc jsem se na miminko těšila. Prosím, bojuj, drobečku!
Zvoní mi mobil a přicházejí zprávy od rodiny. Ptají se mě pětkrát denně: „Krvácíš, nekrvácíš?“
Ne, ne, ne! Dejte mi všichni pokoj! Mrštím mobilem o zeď. Hladím si rukama bříško, utírám tváře a čekám, že se ten brouček umoudří.
Druhý den ráno „esesačka“ opět vtrhne do místnosti. „Jak jste na tom?“ ptá se věcně. Prý za pár minut bude vizita.
„Ne, ne, nekrvácím,“ zapírám a před doktory raději mizím do koupelny.
Vizita vchází do pokoje, sestra mě přivleče zpět na lůžko. Lékař na mě hledí: „No no, to se stává, nebojte se, hned to budete mít za sebou.“
Dostávám nějakou injekci. Co hodinu jsem ve sprše a stejně jako v neděli, tak i v pondělí a v úterý pořád lžu, lžu a lžu: „Ne, už nekrvácím.“
Po třech dnech krev zmizí. A po pěti měsících porodím.
„Tak jsem se tě dočkala, maličký!“
Lež má krátké nohy, ale ta moje tedy stála za to
Původní dvě verze:
Nevinná lhářka – verze1
„Jsi zatracená lhářka,“ slyším tátu mluvit v kuchyni.
„Nejezte, nepijte, asi půjdete na čištění!“ pronesla sestra na oddělení gynekologie v pátém patře. Slzy se mi kutálely po tvářích. Nemůžu zastavit pláč, třesu se. Tak moc jsem se na tebe těšila, drobečku! Zvoní mi mobil a přicházejí zprávy od rodiny. Nemám už sílu. Ne, ne, ne.
Ptají se mě pětkrát denně: „Krvácíš, nekrvácíš?“ Dejte mi všichni pokoj, mrštím mobilem o zeď.
Hladím si rukama bříško, utírám tváře a čekám, že se ten brouček umoudří. Sestra alias dozorkyně SS opět vtrhne do pokoje. „Ne, ne, nekrvácím,“ zapírám. Za pět minut je vizita, tak běžím raději do koupelny. Doktor vchází do pokoje, sestra mě odkrývá, dostávám další injekci. Lékař na mě hledí: „No no, to se stává, nebojte se, hned to budete mít za sebou.“ Manžel je na služebce, takže netuší, co prožívám.
Co hodinu jsem ve sprše a stejně jako v neděli, tak i v pondělí a v úterý pořád lžu, lžu a lžu. „Ne, už nekrvácím...“ Po třech dnech to skončilo. A po pěti měsících začalo. „Tak jsem se tě dočkala, maličký!“
Lež má krátké nohy, ale ta moje tedy stála za to.
Nevinná lhářka – verze 2
„Prosím, pomozte mi!“ křičela, když ji přiváželi ze sanity na vozíku. Šaty samá krev.
Dnes mám noční, tak ji převážím na pokoj číslo pět. To zase bude adrenalin…
„Pojďte, pomůžu vám.“
Po půlnoci ji vezu znovu na ultrazvuk, službu má doktor Záleský. Kroutí hlavou nad monitorem. Odvážím ji zpět na pokoj a přichází naše SS staniční sestra.
„Nejezte, nepijte, půjdete na čištění!“ Mamince se lesknou oči. Přidám jí navíc jednu deku. „Tak moc jsem se na toho drobečka těšila,“ pláče do polštáře. Crrr crrr, vyzvání jí mobil. „Sakra, ať už mi všichni dají pokoj,“ uleví si, když mrští mobilem o zeď.
Utírám jí pot z čela.
O pět minut později se usmívá na lékaře: „Ne, ne, nekrvácím.“
„Asi se to uklidnilo, maminko, ale pokud to neustane, tak to ještě dnes ukončíme, nebudeme riskovat.“
Co hodinu je ve sprše a stejně jako v neděli, tak i v pondělí a v úterý, pořád lže, lže a lže.
Přicházím opět na noční, paní leží na stejné posteli a usmívá se. „Ne, teď už nekrvácím, sestři... Po třech dnech to skončilo, je jen můj!“
