Maminka - napsala Lenka Holá

„Tak už pojď mamiiii!“ zakřičela dolů ze schodů a rozběhla se do svého pokojíčku. Když pod nohama ucítila měkký koberec, odrazila se a skočila přímo do své postele. Každý přece ví, že kdyby přišla až k posteli, bubák by jí stáhl za nohu dolů do svého úkrytu.
Jen, co na chodbě uslyšela kroky, přetáhla si peřinu přes hlavu a zatajila dech. Kroky se blížily pokojem k její posteli, kde se zastavily.
„Baf!“ vykřikla dívka a spolu s tím shodila z hlavy přikrývku s obrázkem Alenky v říši divů.
„Tak co chceš přečíst dneska?“ zeptala se maminka se smíchem. „Ale jen chviličku, mám ještě nějakou práci.“
„Přečteš mi tu knížku z horní police?“
Maminka se ni rozčileně podívala. „Už jsem ti říkala, že to je hrozná hloupost. Vyber si radši nějakou z těhle. Stejně vím, že je máš nejraději,“ řekla a ukázala na řadu knih o několik polic níž.
„Když je ta knížka špatná, tak proč jí nevyhodíš?“ nedala se odbýt dívka.
„Chceš teda číst, nebo ne?“
„Tak tu o princezně, jak porazí draka a zachrání celé království.“
Maminka se usmála, natáhla se pro knížku se zlatým hřbetem a začala dívce nahlas číst. Ta se schoulila v jejím náručí a zaposlouchala se do dobře známého príběhu. Uměla ho vpodstatě nazpaměť. Proto se taky zarazila, když se maminka začala zadrhávat a číst nesmysly. Knížka jí nakonec vyklouzla z ruky a hlava jí spadla na stranu.
„Mamiii, nespi!“
„Cože? Co?“ trhla sebou mamika. „No, myslím, že pro dnešek by to mohlo stačit,“ řekla, když se zorientovala. Zaklapla knihu, pohladila dívku po hlavě a dala jí pusu na čelo. 

Už se chystala odejít, když se dívka posadila na posteli a s vážnou tváří se zeptala: „A máš mě ráda?“
„No, ovšem, že ano. Jsi naše dcera a s tátou tě máme rádi nejvíc, co to na světě vůbec jde.“
„I když táta říká, že vlastně nejsem vaše? Že jste mě koupili v hračkářství?“
Maminka se smutně umála. „Táta si dělá jenom legraci. Ovšem, že jsi naše. A teď už do hajan. Nechám na chodbě rozsvíceno, aby ses nebála.“

Vzpomínek z tak raného dětství měla jen pár, ale všechny byly šťastné, krásné. Všechny byly spojené s tímhle domem. S místem, kde vyrůstala. 

Teď stála ve svém dětském pokoji asi úplně naposled. Celý svůj život měla sbalený v cestovní tašce a pěti banánovkách a chystala se ho odvézt do neznámého města. 

No, možná se do té tašky a banánovek úplně všechen nevešel. Spoustu věcí ze svého pokoje vytřídila a vyházela. Do dětského pokoje už několik posledních let moc nechodila. Od té doby, co dostala větší místnost naproti, stal se z děcáku pokoj pro návštěvy. Těžko říct, jestli se hostům spalo dobře v růžových přikrývkách s Alenkou v říši divů, mezi panenkami vystavenými na policích a spoustou zaprášených dětských knížek zarovnaných v knihovně... ale na tom teď dívce příliš nesešlo. Snažila se přijít na to, jestli je v jejím starém pokoji něco, co si nezaslouží skončit ve velkém igelitovém pytli na odpadky, který držela v ruce.
Chvíli se přehrabovala v krabici s panenkami, ale nějak se jí nechtělo ani jednu z nich vyhodit jako první. Tak začala procházet knihy. Její pohled se zastavil na osamocené knížce na vrchu knihovny. Jestli je ta knížka tak hloupá, tak jí nebude vadit, že skončí v pytli jako první. Ale vypadala docela obyčejně. Na deskách měla červeného draka, který chrlil oheň promněňující se na okrajích desek v severský spletený ornament.
„Tohle nevypadá ani trochu hloupě. Naopak to vypadá přesně jako knížka, která by se mi bývala líbila,“ pomyslela si dívka a rozmrzele otevřela knihu někde upřostřed. Pak rychlým pohybem projela všechny stránky až na tu úplně první. Ta byla od shora dolů popsaná úhledným rukopisem. Na obyčejné věnování trochu moc dlouhé.

Stálo tam:
Vím, že ničím, co napíšu, Ti nevynahradím čas, který spolu nikdy nebudeme moct strávit jako matka a dcera. Chci ale, abys věděla, že jsi to nejlepší, co jsem v životě dokázala. Rve mi to srdce, ale nemohla jsem si tě nechat. Doufám, že mi jednou dáš šanci ti to všechno vysvětlit.
S láskou, tvoje máma.