Bílé košile, červené šátky kolem krku, učitel přečte a odškrtá docházku, zavře třídnici, přejde k tabuli, jeho kroky se roznesou hrobovým tichem a skřípot levné křídy na tabuli mi naježí chlupy na celém těle podruhé.
Ve věku 7 let mě rodiče poslali do Vietnamu za účelem studia vietnamštiny. Tehdy jsem ještě nevěděla, jaké peklo mě čeká. Každé ráno se pořádal nástup žactva a vztyčení vlajky za doprovodu národní hymny a hlasitého zpěvu. To nebylo všechno, to jsou ještě jiný věci, učitelé nás ve škole fyzicky trestali a šikanu radši přehlíželi.
Použití pravítka jako žezla moci nadvlády nad třídou byla jedna z mála praktik, čemu se jen vzdáleně dalo říkat školství. Učitelé vkročí do hodiny, jako zahřívací kolo dají žákům pětiminutový test. Po testu přijde hromadná oprava a tady končí veškerá snaha o výuku. Ve zbylých 40 minutách už se jen rozdávají cvičení na papírech, kterým stejně nikdo nerozumí. Učitelé spí, jsou na telefonech, čtou nebo hodinu doslova opouštějí. Aby toho nebylo málo, žák musel dohnat učivo večer u učitele doma, kde se pak probrala i nová látka.
Takto jsem shrnula svůj nejzajímavější zážitek, nebo-li spíš utrpení, které se táhlo ještě další dva roky. Za své znalosti vietnamského jazyka jsem vděčná, ale ještě víc jsem ráda za to, že zbytek svých studijních let jsem mohla strávit v Česku.
