Tak a začalo mučení hodné španělské inkvizice. V přetopeném kupé sedí student, čerstvý tatínek, jeho děťátko, tremp, jeho pes a . .. Jak začátek špatného vtipu. Topení hučí a sálá z něj šílené teplo, pečení cestující ve vlastní šťávě. Celý zpocený se lepím na sedačku z červeno hnědé koženky. Ta už předem ulepená se proměňuje v něco podobného mucholapce. Pocit nepříjemné lepivosti umocňuje několik zažloutlých žvýkaček, které vykukují z protější sedačky.
Okno, na které z venčí někdo nakreslil do vrstvy špíny srdíčko a za ním krajina bez hnutí, kterou díky výluce sledují už dobrých dvacet minut. Cestování vlakem však ještě nepředvedlo všechny své triky. Krajinka se pohne. Drnčení vlaku nám s každým hrbolem připomíná plácající se víko koše. Vzbuzené děťátko spustí svůj žalozpěv na tuto nepohodu a jako operní diva se k němu přidává mladý vlčák. Famózní kombinace sirénovitého řevu, zoufalého vytí a víka koše nemá konce. Pes konečně utichá. Malý Karlíček - miminko, které doteď hýčkalo náš sluch, naplno vyjádřilo to, co si všichni už dlouho myslíme. Z téhle cesty by se jeden posral. Ovzduší a atmosféra v kupé se mění a ne úplně k lepšímu. Loučím se a jdu si, stejně jako mnozí na které nezbyla sedačka, užít stání v uličce.
