Sedím na invalidním vozíku ve svém malém bytě.
Příjemné pocity se mi rozlévají po těle. Jen kdyby ten vozík tak nevrzal, musím ho nechat promazat. Co nejdřív. Určitě. Vždyť Mirka přiletí za pár týdnů do Česka, přiletí za mnou.
Těší se? Cítí to stejně? Nebo jen na mě něco zkouší? Ne, ona ne, okřiknu pochybovačné otazníky skákající v mé hlavě.
Ona Mirka, já Mirek, teď je to určitě osud. Rychle ještě zapudím myšlenku, abych byl ostražitý, po všech těch zkušenostech z různých seznamek na internetu.
V příloze mi Mirka posílá odkaz na píseň Olgy Lounové Jsem optimista. Ona je tak milá, vtipná a povzbuzuje mě. Je to její reakce na povídku o mém virtuálním setkávání s lidmi a o mé touze být úspěšným spisovatelem. A taky asi na píseň zpěváka Xindla X V blbým věku, kterou jsem připojil k povídce. Její slova mi zní často jako ozvěna mého nitra.
"…včera mi bylo málo, dneska je mi moc… ještě jsem nebyl in a už jsem retro… jsem radši vám všem pro smích, než abych byl sobě k breku."
S Mirkou si píšeme denně už čtrnáct dnů. Vau, už celých čtrnáct dnů a já mám pocit, že ji znám odjakživa. Díky tomu psaní jsem se zdokonalil v ovládání svých prstů. No, směji se sám sobě, vždyť je tak trošku i moje fyzioterapeutka. Jestli to bude takto pokračovat, tak, hmm, nechám se překvapit, ale ta představa mě vzrušila. Těším se na ni jako na ženu, na ženu smyslnou, něžnou i vášnivou. Zatím jsem o tom jen četl, ale chci to prožít. Jak se říká, co neprožiješ, nepochopíš.
Já se prostě nepoznávám, jako by mi to, co cítím, dávalo nohy, chodícím lidem to dává prý křídla, mně to dává nohy. Že by toto byla ta láska?
Venku prší. No a co, že se setmělo a já špatně vidím na klávesnici? Vždyť déšť oplodňuje zemi. No, nebudu se vychloubat, že jsem ten slovní obrat vymyslel já. Četl jsem ho nedávno v knize Paulo Coelho, Poutník, Mágův deník. Při čtení jsem s ním cestoval do Santiaga de Compostela a hned dvakrát. Nejdříve jsem četl, pak se učil různá cvičení, jen ta, která jsem zvládl. No a teď, když si píšu s Mirkou, teď poznávám, že fungují. Jsem šťastný, jsem zamilovaný. Chce se mi to křičet. Nemůžu, ale křičím to tam někde uvnitř. Pořád se směju, nic není problém, život je nádherný a svět laskavý. Když občas zavadím o zrcadlo, skoro se leknu. Tak sympatickýho Mirka jsem neznal, ale začínám si zvykat. Na dobré se rychle zvyká. Dlouho jsem se obával poslat Mirce svoji fotku, ale je úžasná.
Těší se? Cítí to stejně? Nebo jen na mě něco zkouší? Ne, ona ne, okřiknu pochybovačné otazníky skákající v mé hlavě.
Ona Mirka, já Mirek, teď je to určitě osud. Rychle ještě zapudím myšlenku, abych byl ostražitý, po všech těch zkušenostech z různých seznamek na internetu.
V příloze mi Mirka posílá odkaz na píseň Olgy Lounové Jsem optimista. Ona je tak milá, vtipná a povzbuzuje mě. Je to její reakce na povídku o mém virtuálním setkávání s lidmi a o mé touze být úspěšným spisovatelem. A taky asi na píseň zpěváka Xindla X V blbým věku, kterou jsem připojil k povídce. Její slova mi zní často jako ozvěna mého nitra.
"…včera mi bylo málo, dneska je mi moc… ještě jsem nebyl in a už jsem retro… jsem radši vám všem pro smích, než abych byl sobě k breku."
S Mirkou si píšeme denně už čtrnáct dnů. Vau, už celých čtrnáct dnů a já mám pocit, že ji znám odjakživa. Díky tomu psaní jsem se zdokonalil v ovládání svých prstů. No, směji se sám sobě, vždyť je tak trošku i moje fyzioterapeutka. Jestli to bude takto pokračovat, tak, hmm, nechám se překvapit, ale ta představa mě vzrušila. Těším se na ni jako na ženu, na ženu smyslnou, něžnou i vášnivou. Zatím jsem o tom jen četl, ale chci to prožít. Jak se říká, co neprožiješ, nepochopíš.
Já se prostě nepoznávám, jako by mi to, co cítím, dávalo nohy, chodícím lidem to dává prý křídla, mně to dává nohy. Že by toto byla ta láska?
Venku prší. No a co, že se setmělo a já špatně vidím na klávesnici? Vždyť déšť oplodňuje zemi. No, nebudu se vychloubat, že jsem ten slovní obrat vymyslel já. Četl jsem ho nedávno v knize Paulo Coelho, Poutník, Mágův deník. Při čtení jsem s ním cestoval do Santiaga de Compostela a hned dvakrát. Nejdříve jsem četl, pak se učil různá cvičení, jen ta, která jsem zvládl. No a teď, když si píšu s Mirkou, teď poznávám, že fungují. Jsem šťastný, jsem zamilovaný. Chce se mi to křičet. Nemůžu, ale křičím to tam někde uvnitř. Pořád se směju, nic není problém, život je nádherný a svět laskavý. Když občas zavadím o zrcadlo, skoro se leknu. Tak sympatickýho Mirka jsem neznal, ale začínám si zvykat. Na dobré se rychle zvyká. Dlouho jsem se obával poslat Mirce svoji fotku, ale je úžasná.
Napsala mi: ,,Mirku, Tvé oči jsou oknem do duše a ty ji máš nádhernou, tělo je jen obal.“
Ty jo, no není úžasná?
,,Milý Mirku, je mi to moc líto a nevím, jak to přesně popsat. Víš, píšeme si na e-mail přes seznamku a najednou se objevil ještě jeden Mirek. Je taky z České republiky.“
