27. dubna 2022

O názvech a větách prvních i posledních - připravila Nataša Richterová

NÁZEV
Název je naprosto klíčovou součástí knihy. Potřebujete název, který si lidé zapamatují, nebo ještě lépe oblíbí. Zároveň by měl alespoň rámcově naznačit, o čem se v knize píše.
 
- První věc je uvědomit si, pro koho píšete - cílovou skupinu. Jak se chovají? Co řeší? Jak komunikují? Co je osloví?


- Nejjednodušší název se dá vymyslet prostě odvozením od děje (Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Stařec a moře, Jak jsem potkal ryby, Pán prstenů…)
- Další jednoduchou možností je pojmenovat příběh po hlavním hrdinovi. (Deník Anne Frankové, Martin Eden, Sophiina volba, Milenec lady Chatterlyové, Petr a Lucie, Jana Eyrová, Lolita, Malý princ)
- Dobře fungují kontrastní nebo nečekaná spojení (třeba Burroughsův Nahý oběd)
- Inspirujte se písničkami, básničkami, názvy filmů (zejména v povídkách, sama to používám – Nebe nad Vídní, Tajemný jezdec, Temné údolí)
- Zapojte kolegy, kamarády, dejte anketu na sociální sítě
- Pokud je více nápadů, udělejte si seznam, nechte si projít hlavou a na první místo přesouvejte ty, co nejlépe zní.
- Hledání názvu neuspěchejte, ale nenechávejte to na poslední chvíli!

Netradiční nebo dokonce bláznivý název může čtenáře nalákat, protože bude mít chuť knihu otevřít a zjistit, co se za takovým názvem skrývá.
Na ukázku výběr několika bláznivých (z Knihy Dobrovský):
ACH JO (Robert Fulghum)
JAK CESTOVAT S LOSOSEM A JINÉ ESEJE (Umberto Eco)
10 RAD NÁJEMNÉHO VRAHA, JAK VYČISTIT KVARTÝR (Hallgrimur Helgason)
PEČENÁ ZEBRA (Iva Pekárková)
JAK HITLER UKRADL RŮŽOVÉHO KRÁLÍČKA (Judith Kerrová)
TOHLE NENÍ KNIHA (Keri Smithová)
101 ZPŮSOBŮ, JAK POUŽÍT MRTVOU KOČKU (Simon Bond)

Britský magazín The Bookseller každoročně uděluje cenu pro knižní titul s nedivnějším názvem. (Diagram Prize for Oddest Title of the Year). Například:
1986 – Orální sadismus a vegetariánská osobnost (Oral Sadism and the Vegetarian Personality) – Humorné články s nádechem parodie o psychologii.
1989 – Jak si „ulevit“ v přírodě: Environmentalistický přístup ke ztracenému umění (How to Shit in the Woods: An Environmentally Sound Approach to a Lost Art) – I odpad z lidského těla může být přírodě nebezpečný.
1990 - Lesbický sadomasochistický bezpečnostní manuál (Lesbian Sadomasochism Safety Manual) – Bezpečnost až na prvním místě.
2011 – Vaření s „hovínkem“ (Z originálu: Cooking with Poo) – Kuchařka si opravdu nemůže vybrat lepší název….

Důležité u knih!
Vždy je třeba ověřit, že jde o název originální! Pomocí Googlu zkontrolujte, zda někdo už název nepoužil. Také není dobré, aby byl název knihy až moc podobný něčemu známému, co už vyšlo.

Co nedělat:
Mlhavé a neurčité pojmy, klišé, těžkopádné a dlouhé názvy. Ale jako vždy existují výjimky: Fulghum - Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce, Hartlova kniha Prvok, Tečka, Šampón a Karel a koneckonců i Jak mě připravil o panenství Dřímající hrom patří k těm dlouhým. Takový název musí dávat smysl v kontextu knihy. Variantou může být kratší název a delší podtitul: O názvech, aneb kde se berou všechny šílené nápady… Když přijde čtenář do knihkupectví, nejraději jednoduše řekne: „Máte Pána prstenů, Zločin a trest, Jméno růže, Malé ženy?

Co naopak dělat? 
Zapojte jazyk:

- hrou se slovy pomocí 
homonymie (slova souzvučná, která mají ale úplně odlišný význam – los, září, granát…) 
a homofonie (stejně znějící, jinak se píšící — např. stezky x stesky, nebo z reklamy známé: Aby váš motor skvěle Shell).

- žonglujte se slovy 
zkoušejte třeba zvířecí a ptačí zvuky (kukačka-kuku-coucou), 
přidávejte přípony, které se běžně nepřidávají (-árna jako má Květovárna aj.),
zkuste metafory: beránky-oblaka, zebra-přechod apod.

-  zapojte synestetické vjemy
Na vysvětlenou: Synestetik (a údajně je to jeden člověk z 240) má některé kvality vjemů neoddělitelně spojené - chuť tónu, barva čísla. Nejčastěji ale vidí barevně některé číslovky nebo písmena, popřípadě vidí barvy při vnímání některých tónů. Jsou však další vjemy, například hmatový, chuťový, prostorový - při ochutnání jídla - to kuře ještě nemá dost ostnů, když slyším, město‘, pociťuji v ústech chuť párku, devítka je ode mne dál než dvojka, leden je ode mne nalevo.
Může tak vzniknout zajímavé slovní spojení - hranatá chuť, modrá vůně…

zahrajte si na před, během a po: mrak – prší – kaluže, sirka – hoří – popel, papír – balí – kámen.

- zkuste asociace: vypište si klíčová slova a přidejte k nim další asociace: cesta je pěšina, láska je mazlení, bio je bez chemie.

- vyzkoušejte pomocníka Namemesh.com (k vymýšlení různých přesmyček, spojení a patvarů), generátor Portmanteaur.com (vytvoří kombinace ze zadaných slov), Wordoid.com, Naminum.com (vytvoří nová slova pomocí přípon a předpon). Nebo Synonymus.cz, Nechybujte.cz (slovníkem synonym v češtině), Thesaurus.com (slovník synonym v angličtině)

- změňte výchozí bod: 
Najděte náhodné slovo ve slovníku nebo předmět v místnosti, kde sedíte a uvažujte, jak souvisí s tím, co hledáte. Například: 
Píšu o domácích skřítcích… Skřítek z radiátoru
Píšu milostný příběh ze života… Milenec za závěsem
Povídky z flashky, když píšu o ajťácích, 
Marťan na parapetu – může být sci fi pro děti,
Sny ze šanonů – o sekretářce, která chce změnit život…



PRVNÍ VĚTA
Americký spisovatel Michael Cunningham (autor románu Hodiny) řekl před pár lety v pořadu Na plovárně: „Nepustil bych se do čtení knihy, která by začínala nějakou blbou větou.“

První věta rozhoduje. Mnohdy je to totiž právě první věta, co u čtenáře rozhodne, zda mu kniha stojí za přečtení. V ideálním případě ho první věta či odstavec vtáhne do děje, nastíní atmosféru a nenápadně mu předvede, co od příběhu očekávat. První věta může být úplně banální. Čtenáře ani nenapadne, jaký příběh bude následovat. A nebo může už od začátku dávat jasně najevo, o čem se v knize píše. Některá věta čtenáře vtáhne pro svou epičnost a některá zase pro svou naprostou obyčejnost. Faktem je, že mnohdy bývají tím jediným, na co se čtenář při koupi zaměří.

A my se podíváme na mistry. Jak začínají slavná díla?

Začneme větou z nejčtenější knihy na světě: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“

„Šťastné rodiny se vzájemně podobají, ale nešťastné rodiny bývají různé.“ - Lev Nikolajevič Tolstoj, Anna Karenina

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“ – Franz Kafka, Proměna

„Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání.“ - J. K. Rowlingová, Harry Potter a Kámen mudrců

„Jsem v hajzlu.“ - Andy Weir, Marťan

„Říkejte mi Ismael.“ - Herman Melville, Bílá velryba

„Co svět světem stojí, každý správný příběh začíná v hospodě.“ - Jan Kravčík, Letopisy Vukogvazdské družiny, svazek prvý (fantasy)

,,V den, kdy byli zavražděni rodiče Emmy Carstairsové, bylo nádherné počasí.“
Cassandra Clare – Město nebeského ohně (fantasy pro děti a mládež)

Zajímavý počin udělal spisovatel Ivo Fencl na portálu www.citarny.cz, když ve svém článku shromáždil první věty z hororů Miroslava Švandrlíka:
Kalaba původně rasistou nebyl.
Dušan Toman na sebe rád poutal pozornost již od dětství.
Paní Zlata Šejbalová odmítala být tuctovou ženou.
Marta hleděla na svého manžela s netajenou nevolí.
Kazda byl opět patřičně znechucen světem.
Ševela měl to, po čem vždy toužil.
Pokrývač Vojtěch Habrda rozhodně nebyl abstinent.
Poslední chvíle dovolené se Martinu Dadákovi opravdu nevyvedly.
Sigula měl neblahý zvyk zůstávat v redakci přesčas a dopisovat si příspěvky do konkurenčních časopisů.
Sochor se neměl kam vrtnout.
Vzorný myslivec Klícka spatřil v houští divočáka a nerozpakoval se ani na okamžik.
Otouš kráčel ve své kariéře rapidně vzhůru.
Smíšek to neměl do hospody daleko.
Zbyněk Plachý se vybíravé Lence Zoulové rozhodně zamlouval.
Všichni bývalou učitelku Vrábelovou litovali.
Pan učitel Sobotka podlehl pokušení a dopustil se odsouzeníhodného přestupku.
Martin Dýha se rozhodl k dost ohavnému činu.
Jmenoval se Valkoun a bylo těžké si ho nevšimnout.

Šíšova pivní parta byla proslulá široko daleko.
Máťa nepatřil k andílkům, ale důkladný zločin si naplánoval teprve na dnešní večer.
Starý Barnas ležel na otomaně a skučel.
Když Petr Donát nečekaně zemřel, Ondřej Navara si téměř oddychl.
Kalenda měl pocit, že se mu život nepovedl.
Pavelka už dohasínal, o tom nemohlo být pochyb.
Adriana kouřila až do posledního okamžiku svého života.

Jsou to krátká a stručná sdělení. Nebyl rasistou, odmítala být tuctovou, ležel a skučel, dohasínal, kouřila. Jsou to akční slovesa nebo sousloví. Rozhodně to zní lépe, než když svůj příběh zahájíte slovy: Alois vzdychl a složil přemýšlivou hlavu do dlaní. Všimněte si, že ve všech případech zazní jméno hrdiny / hrdinů. Jedná se totiž o povídky, tedy kratší útvary. A tam je vhodné prozradit jméno hrdiny hned na začátku. Nemusí to být samozřejmě první věta, ale čtenář se lépe orientuje, když ví, o koho půjde dál. V románech to není tak úplně třeba.

Co funguje:
- Začít otázkou. To vzbudí zvědavost. 
„Milý čtenáři, víš, co znamená slovo greenhorn?“ - Karel May, Vinetou
- Začít tajemstvím. 
„Garpovu matku Jenny Fieldsovou zatkli v Bostonu roku 1942 za to, že zranila v biografu nějakého muže.“ - John Irving, Svět podle Garpa
- Začít netradiční situací. 
 „Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou.“ - George Orwell, 1984

Návod pro napsání první věty sice neexistuje, ale pokud se řídíte nejdůležitějším přikázáním spisovatele, tedy hodně číst, určitě si můžete udělat sbírku prvních vět, které oslovily vás, a postupně získávat představu, co funguje. A samozřejmě chce to cvik.



VĚTA POSLEDNÍ

Poslední věta/odstavec knihy je jednou z jejích nejdůležitějších částí, může knihu zachránit, ale také ji naprosto potopit. Poslední věta či věty by měly způsobit, že čtenáři spadne brada a řekne si: „Pááániii…“ nebo „Aaach!“ a bude to chtít číst znovu nebo si bude žádat nášup!

U posledních vět by děj měl být ukončený, všechny dějové oblouky pěkně zakroužené. Poslední věta dílo zapečetí.

3 tipy: (od R. Nekudy)
- Spojte všechny nedořešené věci do závěrečné tečky a přidejte k tomu ještě malé tajemství. 
Donutíte čtenáře o příběhu ještě jednou přemýšlet.
- Uvažujte nad koncem jako nad novým začátkem. 
Nechť vaše poslední slova nejen vyřeší příběh, ale i otevřou nové otázky, které vrhnou na děj nové světlo a naznačí nový začátek pro vaše postavy…
- Zanechte ve čtenáři po dočtení pachuť. 
Další dobrý způsob, jak zakončit váš příběh, je zanechat ve čtenáři po dočtení knihy jistou pachuť po základní esenci vašeho textu. Zkuste znovu shrnout elegantním způsobem obsah, který zůstane pěkně (a dlouho) viset ve vzduchu… 
„Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasat na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.“ – George Orwell, Farma zvířat
Jako například v knize Charlese Bukowského – Hollywood:
„A co budeš dělat dál?“
„Napíšu o tom knihu.“
A tak jsem ji napsal. A vy jste ji teď dočetli.

Zde, až na úplném konci, čtenáři dojde, že to nebyl smyšlený román, ale že četl autobiografický příběh.

A třeba John Irving nejprve vymyslí poslední větu a pak na ní už do konce psaní „zbytku knihy“ nic nemění. Poslední věta je první, co ho napadne.
John Irving - Poslední noc na Klikaté řece: „Cítil, že velké dobrodružství jeho života právě začíná. Tak jako to musel cítit jeho otec během těch hrozných chvil poslední noci v Klikaté řece.“

Poslední věta je místo pro doznívání a rezonanci. 
Rezonance je důležitá jak pro dílo, tak pro život! Jsou to prchavé prožitky, kdy člověk a svět kolem něj nebo čtenář a spisovatel spolu rezonují. Máme pocit, že se nás svět určitým způsobem dotýká, že se nás autor dotknul. Cítíme zvědavost a vášeň. Vnímáme, že naše existence a konání mají nějakou odezvu v našem okolí. Nemáme nad tím plnou kontrolu. Nejčastěji to přijde, když to nečekáme.

Podle německého sociologa Hartmuta Rosy podobné zážitky – ostrůvky rezonance – bytostně potřebujeme. Ale najdeme je, jen pokud zpomalíme...  v životě, v práci, ve vztazích. „Když totiž nerezonujeme,“ tvrdí Rosa, „můžeme skončit s depresí či syndromem vyhoření.“

Rezonance umožní čtenáři, aby se zorientoval v tom, co bylo řečeno. Je to jako čas na přemyšlení a pochopení celého příběhu. I když ta konkrétní slova či věty s příběhem nemají vůbec nic společného. Čtenář během rezonance dopisuje příběh, dostává čas, aby se vžil do jiného života. V tom je kouzlo. A mistr spisovatel v povídce resonanci vždycky má:

Jako příklad James Joyce. Ten ve své sbírce Dublinané má povídku Mrtvý. (Učebnice Kouzlo psaní knih str. 13): 
Joyce popisuje, jak sněží nad Irskem, zatímco čtenář přemýšlí o ženské, která se rozplakala, a proč její chlap na začátku zuřivý a pak najednou projeví porozumění.

Příklady, které našli studenti v předchozích kurzech:
 
Mario Puzzo, Kmotr: 
Omilostněná prosebnice, očištěná od hříchu, sklonila hlavu a sepjala ruce nad zábradlím oltáře... Pak s hlubokou a z hloubi duše pramenící touhou uvěřit, být vyslyšena, odříkávala modlitby za spásu duše Michaela Corleona...

Francis Scott Fitzgerald, Velký Gatsby:
Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí – zítra doběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána – 
A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.

Caite Dolan-Leach, Sestry až za hrob (thriller o dvojčatech):
„To, že s mrtvými už nemůžete mluvit, bolí až k zbláznění. Možná se mi Zelda snažila říct, že mluvit s živými je téměř stejně složité.“

Henryk Sienkiewicz, Quo vadis:
„A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu. A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kaplička a na ní je už poněkud setřelý nápis: Quo vadis, Domine?“

Orwell, 1984:
„Miloval Velkého bratra.“

Mika Waltari, Plavovláska: 
„A pak se nad světem přehnala válka a smetla všechno to, co bylo.“

A co poslední věta z nejčtenější knihy?