14. února 2023

Les lovcem - napsal Marek Bucko

Vlevo stromy, houští a kam oko dohlédne hluboká úžlabina na dně s malým potůčkem. Vpravo zrcadlový obraz téhož. Vůbec nevím, jak daleko až bych musel jít, abych to obešel. To přeskočím. Couvnu, tři rychlé kroky, odraz… Ale ne, odraz je za hranou, noha podkluzuje. Pád, rána do hlavy, tobogán z kamení a bláta a sedím v potoce. Sedřený bok, naražená žebra, krvácející loket, ale papírovou tašku s dvěma hříbky jako zázrakem zachraňuji bez poškození… Ano. Dva hříbky a moje nadutost. Ty jsou tím důvodem, proč jsem se ocitl v lůně matky přírody. Ta se z milující bytosti transformovala do nemilosrdné macechy. A nakonec až v organismus, co se snaží svými leukocyty zlikvidovat bytost parazita. Moment, moment! Jak že to začalo?
Neděle dopoledne, krásný říjnový den, jedu z nákupu a mám jasno. Ovládá mě naprosto nezvladatelná chuť na bramboračku jako od babičky. Vše potřebné vezu a už cítím tu chuť brambor, česneku a majoránky.
„Nemám ale houby! A bramboračka bez hříbků se blíží bramboračce bez brambor. Obojí nesmysl. Stavím se ještě jednou v obchodě a koupím žampiony v konzervě? Fujtajbl! Všichni v okolí básní o lesích plných hub a koších hřibů. Zastavím u lesa, vběhnu dovnitř, utrhnu sedm- osm hříbků a pojedu domů.“ Brzdím, parkuju u školy- v neděli ráno je tu volno a vbíhám do lesa. V ruce papírovou tašku na rychlý úlovek. „Ale je tady krásně!“
Korunami smrků prosvítá sluníčko a hřeje mě do tváře. Všude měkounký mech a malé zelené smrčí- pod ním bývají takové ty malé se sametově hnědýma hlavičkama… Ale tady nic. Tu a tam ještě prolétne včelka. Asi musím trochu hlouběji. Pokračuji a mech nenápadně ubývá a les se mění ve smíšený. Habry, buková mladina. Mech přechází do trávy. Podzimní. Ta už tak krásně zelená jako mladé smrčí není. No co, nejsem tu pro krásu podzimní přírody. A v takové trávě zase bývají křemenáče. Jen co jich pár objevím, utrhnu je a pojedu. Jsem jen v tričku a poprvé toho, zatím teplého podzimního rána, cítím chlad. Slunce zapadlo. Není tu už tráva. Střídá jí holá jílovitá zem. Mokrá. Studená. Jehličí tu už není ani štětička. Takové olistěné olší a křoví. Šustí v mírném vánku. Ten ale náhle začíná sílit. Mám pocit, že mě někdo pozoruje. Proplétám se houštím, větve mě šlehají do obličeje a už je mi vyloženě zima. Zatahuje se a začíná poprchávat. Na zemi se objevují kameny. Vyrostly z ní snad najednou? Klopýtám o ně. Přátelský zpěv ptáků se mění v řev, ale hned ho střídá ticho. Úplné. Slyším jen srdce v krku. Do toho ticha dá neviditelný dirigent pokyn větvím a jen ty mi v nastalém klidu vrzáním spílají. A i když říjen, nacházejí si mě komáři a loši jelení. To jsou taková ta malá „létající klíšťata“. Neomylně lezou do očí, do vlasů- brr. Uvědomuji si, že jsem ušel už několik kilometrů a nevím, kde jsem. Vytahuju z kapsy telefon. Jasně, zapnu GPS, waze pro pěší, nebo tak něco a dojdu zpět ke škole. Houby už ani neřeším. Nevím proč, mám pocit nepřátelství. Kouzelný les se postupně proměnil v les začarovaný. Mžourám na telefon. „Sakra, zapomněl jsem v autě brýle!“ Bez nich se mobil i se všemi svými super aplikacemi stává jen předraženou blbě svítící baterkou a je mi platný jak písek pod kola v potápějící se lodi, nebo záchranný kruh v tramvaji, co nebrzdí. A ke všemu mi zapípáním sděluje, že se odebírá k nucenému odpočinku vybitím… Alespoň, že spatřím hříbek vyrostlý těsně vedle velkého kamene. Seberu jej, ale kloudnou radost už z něj nemám. Ohýbám se, vyndávám ho ze země, zvednu oči a asi 20 metrů přede mnou divočák. A kouká na mě. Rychle pátrám kolem něj. Mladé nevidím. To je dobře. I tak se přátelsky netváří. Vím, že nemá cenu utíkat. Ani křičet. Hlavně na něj nekoukat. Zůstávám lehce přikrčen a snažím se pomalu odcházet tak, že ho mám po své pravé ruce. Jenže stojí pořád na místě. Co teď? 
V zoufalství mu naprosto klidným tónem, bez znaku naléhání, spíše vroucně a unaveně říkám nahlas: „Jdi do prdele, prosím tě…“ Kupodivu zřetelně kývne hlavou dolů, frkne do země a odchází. Přísahám, že cítím, jak si myslí:
„Ale ty taky…“
Oddechnu si a zvednu se. Opodál vidím další hříbek.
„Dva budou do jedný polívky až, až.“ Měním původní plán a snažím se vymyslet kudy zpět. Jít za hlukem aut? Zvuk se tady tříští a mám pocit, že dopravu slyším ze všech stran. Ale z velké dálky. Od školy jsem šel na jih a teď bude zhruba poledne. Říjen. Když si nechám slunce svítit na záda, dojdu tam plus mínus kilometr. Jenže slunce jak na povel zašlo za mraky a začíná opět pršet. Půjdu prostě rovně a někam dojdu. Po hodině chůze rovně jsem patrně bloudil v kruhu, slunce stále ukryté. Přišel jsem k hluboké a asi tři metry široké strouze. Vlevo stromy, houští a kam oko dohlédne hluboká úžlabina na dně s malým potůčkem. Vpravo zrcadlový obraz téhož. Vůbec nevím, jak daleko až bych musel jít, abych to obešel. To přeskočím. Couvnu, tři rychlé kroky, odraz… Ale ne, odraz je za hranou, noha podkluzuje. Pád, rána do hlavy, tobogán z kamení a bláta a sedím v potoce. Sedřený bok, naražená žebra, krvácející loket, ale papírovou tašku s dvěma hříbky jako zázrakem zachraňuji bez poškození… Ty jsou tím důvodem, proč jsem se ocitl v lůně matky přírody. Ta se z milující bytosti transformovala do nemilosrdné macechy. A nakonec až v organismus, co se snaží svými leukocyty zlikvidovat bytost parazita. Moment, moment! Jak že to začalo?
Ne, ne, žádné nedělní ráno. Začalo to už před tisíci lety. Les byl skoro všude. Určitě na tomto území. A postupně jsme ho vyplenili, vykáceli a pokud to není jen slabý hektárek parčíku, snaží se nám bránit. Našeho dřívějšího spojence, živitele, úkryt a domov jsme zlikvidovali až na zbytky „hnutí odporu“. I dnes mu můžeme být přítelem, ale ne když do něj vběhneme jako do nákupního centra. Těch stojí spousta na místě dřívějších lesů. A tak jsme se stali emigranty ve světě, z kterého jsme nikdy neodešli, jen jsme ho zničili… A on tak o nás už nestojí.
S těmito myšlenkami vstávám potlučený na dně prohlubně a snažím se vydrápat nahoru. Tentokrát mi podjede noha zepředu, opět jedu po kamenitém mokrém svahu. Pro změnu si narážím žebra zepředu, odřu do krve druhý loket a v tašce rozmáčknu všechny dva hříbky. Nakonec se vyškrábu nahoru a celý od bahna konečně nacházím cestu ven z lesa. Znovu vykoukne slunce zpoza mraků a jedna včelka mi ve smrčině na kraji lesa narazí do čela a nechá tam na rozloučenou své žihadlo. Ven vycházím pořádný kus cesty od auta a celý od bláta. Díky tomu, otékajícímu čelu a očím jako čárkám v morseovce, budím zaslouženou pozornost. Přijdu k autu a abych nezničil sedačky, otevírám kufr, chci pod sebe dát deku. Ta ovšem jako z udělání v kufru- i když ji vždy vozím- dnes není. Dostávám racionální nápad, který mi snad jako pomstu ještě vnuknul na dálku les… Svléknu si zablácené ošacení a pojedu jen ve spodkách.
Výborný nápad u školy… U školy, kde i v neděli na hřišti dovádí děti s rodiči. Když sundavám zablácené kalhoty, zaslechnu jen:
„Ježíšmarjá, podívejte ho úchyla mongolskýho, jak se tu vobnažuje před dětma!!!“
Na nic nečekám, skáču do auta a ujíždím k domovu. Smutné je, že za celý den jsem se pochopil jen s prasetem, se kterým jsme se vzájemně poslali do prdele…
„Co jsi kde dělal?! Jak to vypadáš?! Proč jsi pryč celý den?!“
„Chtěl jsem ti nasbírat hříbky do bramboračky, tady je máš. Nemusíš je ani krájet. A měli bychom tu a tam zajít do lesa. Jen tak. Dokud je čas a dokud nás bude umět přijmout. Manželka udiveně přikývla a tři břízky před našimi okny se rozvážně zavlnily v krátkém profuku vánku od lesa…






Původní verze:

Vlevo stromy, houští a kam oko dohlédne hluboká strouha na dně s malým potůčkem. Vpravo zrcadlový obraz téhož. Vůbec nevím, jak daleko až bych musel jít, abych to obešel. To přeskočím. Couvnu, tři rychlé kroky, odraz… Ale ne, odraz je za hranou, noha podkluzuje. Pád, rána do hlavy, tobogán z kamení a bláta a sedím v potoce. Sedřený bok, naražená žebra, krvácející loket, ale papírovou tašku s dvěma hříbky jako zázrakem zachraňuji bez poškození… Ano. Dva hříbky a moje nadutost. 
To je ten důvod, proč jsem se ocitl v lůně matky přírody, která se z milující bytosti transformovala přes nemilosrdnou macechu až v organismus snažící se svými leukocyty zlikvidovat parazitující bytost. Moment, moment! Jak že to začalo?
Neděle dopoledne, krásný říjnový den, jedu z nákupu a mám jasno. Ovládá mě naprosto nezvladatelná chuť na bramboračku jako od babičky. Vše potřebné vezu a už cítím tu chuť brambor, česneku a majoránky.
Jenže uvažuju: „Nemám houby. A bramboračka bez hříbků se blíží bramboračce bez brambor. Obojí nesmysl. Stavím se ještě jednou v obchodě a koupím žampiony v konzervě? Fujtajbl! Všichni v okolí básní o lesích plných hub a koších hřibů. Zastavím u lesa, vběhnu dovnitř, utrhnu 7-8 hříbků a pojedu domů.“ Brzdím, parkuju u školy- v neděli ráno je tu volno a vbíhám do lesa. V ruce papírovou tašku na rychlý úlovek. „Ale je tady krásně!“
Korunami smrků prosvítá sluníčko a hřeje mě do tváře. Všude měkounký mech a malé zelené smrčí- pod ním bývají takové ty malé se sametově hnědýma hlavičkama… Ale tady nic. Tu a tam ještě prolétne včelka. Asi musím trochu hlouběji. Pokračuji a mech nenápadně ubývá a les se mění ve smíšený. Habry, buková mladina. Mech přechází do trávy. Podzimní. Ta už tak krásně zelená jako mladé smrčí není. No co, nejsem tu pro krásu podzimní přírody. A v takové trávě bývají křemenáče. Jen co jich pár objevím, utrhnu je a pojedu. 
Jsem jen v tričku a poprvé toho, zatím teplého podzimního rána, cítím chlad. Slunce zapadlo. Není tu už tráva. Střídá jí holá jílovitá zem. Mokrá. Studená. Jehličí tu už není ani štětička. Takové olistěné olší a křoví. Šustí v mírném vánku, který ale začíná sílit. Mám pocit, že mě někdo pozoruje. 
Proplétám se houštím, větve mě šlehají do obličeje a už je mi vyloženě zima. Zatahuje se a začíná poprchávat. Na zemi se objevují kameny, klopýtám o ně. 
Přátelský zpěv ptáků se mění v řev, který střídá úplné ticho, v kterém mi jen spílají vrzající větvě. A i když říjen, nacházejí si mě komáři a loši jelení. To jsou taková ta malá „létající klíšťata“. Neomylně lezou do očí, do vlasů, brr. 
Uvědomuji si, že jsem ušel už několik kilometrů a nevím, kde jsem. Vytahuju z kapsy telefon. Jasně, zapnu GPS, waze pro pěší, nebo tak něco a dojdu zpět ke škole. Houby už ani neřeším. 
Nevím proč, mám pocit nepřátelství. Kouzelný les se postupně proměnil v les začarovaný. 
Mžourám na telefon. 
 „Sakra, zapomněl jsem v autě brýle!“ 
Bez nich se mobil i se všemi svými super aplikacemi stává předraženou blbě svítící baterkou a je mi platný jak písek pod kola v potápějící se lodi, nebo záchranný kruh v tramvaji, co nebrzdí. A ke všemu mi zapípáním sděluje, že se odebírá k nucenému odpočinku vybitím… Alespoň, že spatřím hříbek vyrostlý těsně vedle velkého kamene. Seberu jej, ale kloudnou radost z něj nemám. 
Ohybám se, vyndavám ho ze země, zvednu oči a asi 20 metrů přede mnou divočák. A kouká na mě. 
Rychle pátrám kolem něj. Mladé nevidím. To je dobře. I tak se přátelsky netváří. Vím, že nemá cenu utíkat. Ani křičet. Hlavně na něj nekoukat. Zůstávám lehce přikrčen a snažím se pomalu odcházet tak, že ho mám po své pravé ruce. Jenže stojí pořád na místě. Co teď? V zoufalství mu naprosto klidným hlasem, bez znaku naléhání, spíše vroucně a unaveně říkám nahlas: 
 „Jdi do prdele, prosímtě…“ 
 Kupodivu zřetelně kývne hlavou dolů a odchází. Přísahám, že cítím, jak si myslí:
„Ale ty taky…“
Oddechnu si a zvednu se. Opodál vidím další hříbek.
„Dva budou do jedný polívky až, až.“ 
Měním původní plán a snažím se vymyslet kudy zpět. Jít za hlukem aut? Zvuk se tady tříští a mám pocit, že dopravu slyším ze všech stran. Ale z velké dálky. Od školy jsem šel na jih a teď bude zhruba poledne. Říjen. Když si nechám slunce svítit na záda, dojdu tam plus mínus kilometr. Jenže slunce jak na povel zašlo za mraky a začíná opět pršet. Půjdu prostě rovně a někam dojdu. Po hodině chůze rovně jsem patrně bloudil v kruhu, slunce stále ukryté. Přišel jsem k hluboké a asi tři metry široké strouze. Vlevo stromy, houští a kam oko dohlédne hluboká úžlabina na dně s malým potůčkem. Vpravo zrcadlový obraz téhož. Vůbec nevím, jak daleko až bych musel jít, abych to obešel. To přeskočím. Couvnu, tři rychlé kroky, odraz… 
Ale ne, odraz je za hranou, noha podkluzuje. Pád, rána do hlavy, tobogán z kamení a bláta a sedím v potoce. Sedřený bok, naražená žebra, krvácející loket, ale papírovou tašku s dvěma hříbky jako zázrakem zachraňuji bez poškození… A ty jsou důvodem, proč jsem se ocitl v lůně matky přírody, která se z milující bytosti transformovala přes nemilosrdnou macechu až v organismus snažící se svými leukocyty zlikvidovat parazitující bytost. Moment, moment! Jak že to začalo?
Ne, ne, žádné nedělní ráno. Začalo to už před tisíci lety. Les byl skoro všude. Určitě na tomto území. A postupně jsme ho vyplenili, vykáceli a pokud to není jen slabý hektárek parčíku, snaží se nám bránit. Náš dřívější domov, spojence, úkryt a živitele jsme zlikvidovali až na zbytky „hnutí odporu“. I dnes mu můžeme být přítelem, ale ne když do něj vběhneme jako do nákupního centra. Těch stojí spousta na místě dřívějších lesů. A tak jsme se stali emigranty ve světě, z kterého jsme nikdy neodešli, jen jsme ho zničili… A on tak o nás už nestojí.
S těmito myšlenkami vstávám potlučený na dně prohlubně a snažím se vydrápat nahoru. Tentokrát mi podjede noha zepředu, opět jedu po kamenitém mokrém svahu. Pro změnu si narážím žebra zepředu, odřu do krve druhý loket a v tašce rozmáčknu všechny dva hříbky. 
Nakonec se vyškrábu nahoru a celý od bahna konečně nacházím cestu ven z lesa. Znovu vykoukne slunce zpoza mraků a jedna včelka mi ve smrčině na kraji lesa narazí do čela a nechá tam na rozloučenou své žihadlo. Ven vycházím pořádný kus cesty od auta a celý od bláta. Díky tomu, otékajícímu čelu a očím jako čárkám v morseovce, budím zaslouženou pozornost. Přijdu k autu, a abych nezničil sedačky, otevírám kufr, abych pod sebe dal deku. Ta ovšem jako z udělání v kufru, i když ji vždy vozím, dnes není. 
Dostávám racionální nápad, který mi snad jako pomstu ještě vnuknul na dálku les… Svléknu si zablácené ošacení a pojedu jen ve spodkách.
Výborný nápad u školy… U školy, kde i v neděli na hřišti, nyní již po obědě, dovádějí děti s rodiči. Když sundavám zablácené kalhoty, zaslechnu jen:
„Ježíšmarjá, podívejte ho úchyla mongolskýho, jak se tu vobnažuje před dětma!!!“
Na nic nečekám, skáču do auta a ujíždím k domovu. Smutné je, že za celý den jsem se pochopil jen s prasetem, se kterým jsme se vzájemně poslali do prdele…
 
„Co jsi kde dělal?! Jak to vypadáš?! Proč jsi pryč celý den?!“
„Chtěl jsem ti nasbírat hříbky do bramboračky, tady je máš. Nemusíš je ani krájet. A měli bychom tu a tam zajít do lesa. Jen tak. Dokud je čas a dokud nás bude umět přijmout. 
Manželka udiveně přikývla a tři břízky před našimi okny se rozvážně zavlnily v krátkém profuku vánku od lesa…