22. dubna 2022

Děda - napsala Adéla Podrazká

Dědinou se ozýval hlučný virvál.

,,Nějak jsi to nevypočítal,“ konstatuju.

,,Musíme to uřezat“ křičel děda hned po okamžiku, co se mu rozbila motorovka. Nad hlavou nám praskaly větve polospadlého stromu, který se nevděčně opíral o vratký drátěný plot. Měl spadnout před něj, ale koruna byla větší, než se prvně zdála a šprajcla se přímo vedle branky.

,,Podej mi jinou pilu, zatraceně! V kumbálu!“ Přikázal.

Odběhla jsem do koutu zahrady, kde stála ubohá malá dřevěná stavba a popadla první věc, která měla nějaké držadlo a zuby.

,,Ale ne tu malou tu velkou!“ zuřil děda, když jsem mu podala nástroj. Tak jsem ta šla zpátky a vzala větší verzi toho samého nástroje.

,,Zatraceně, ne tu starou, ta je tupá! Mám tam novou krásnou ruční pilu!“
,,Tak si pro ni zajdi sám,“ prskla jsem na něj a vrátila se ke své práci. Přes malinové keře, které jsem plevelila, jsem pozorovala dědu, jak namáhavě zvedá svou těžkou váhu na nohy. Zafuněl jako býk a proklel svá bolavá kolena. Už má nějaký věk, a nějaká ta kila, která sebou všude táhne. Je to nabyté břemeno těch bůčků a chlebíků se sádlem, které si vždy dopřává, když se manželka nedívá. I když jezdí na kole na zahrádku důchodcovským tempem a sem tam na tý zahrádce vykope ředkev, tohle cvičení zdaleka nestačí na shození jeho královského panděra. A nejen břicho je problém, ale i klouby, které pod tou váhou přímo sténají.
,,Já nemůžu chodit!“ křikl a šel.
Belhavým tempem se dopotácel ke kůlničce a ihned se vracel s pilkou, která vypadala identicky jako všechny předešlé. Ale zmožen tím vším úsilím vůbec nevypadal, že se chce vracet k práci kácení staré višně.
,,Co to vyvádíš?“ ptal se mě.
,,Trhám kopřivy.“
,,Proč je sakra dáváš na cestičku, jak tu má člověk projít.“
,,Tak to obejdi,“ ukázala jsem na druhou pěšinku mezi ostružinami, která byla jen o pár metrů delší.

Děda frustrovaně zafuněl. A vydal se směrem k chatce, na opačnou stranu od toho stromu.
,,A co ta višeň?“ zakřičela jsem na něj.
,,Mám přestávku!“
,,Tu jsi měl před deseti minutama!“
,,Jsem starej člověk, a ještě něco…“ děda se pozastavil a otočil se na mě, pak vykřikl ,,Stíhačka!“ ukázal na nebe vypustil ze sebe tu největší řachu, které je lidské tělo schopné. Babiččiny fialky zas o nějaký ten kousek uvadly.
,,Ty seš fakt nechutnej!“ okřikla jsem ho, ale ten už spokojeně směřoval do chalupy s poťouchlým výrazem na tváři. Děda je puberťák, který ani do svých sedmdesátek nestihl dospět. Je horší než puberťák. Má humor děcka, temperament mladíka a vkus důchodce. Po zbytek večera jsem se s ním odmítala bavit. Tu višeň v ten den nedokácel. Vysral na to, doslovně.