„Cesta zpět k rozbřesku bude trvat celou noc. Růst buněk na mé východní straně se zpomalí a..“.
„To nás nezajímá“, přerušily ho lístky. Nemohly se dočkat, až po jejich jazýčkách zase začne stékat rosa.
Moudrý stonek se ale nedal a pokračoval ve výkladu: „a buňky na mé západní straně se začnou prodlužovat. To díky nim můžeme každé ráno přivítat slunko.“
„A už tam budeme? Sluníčko nás krásně rozzáří a opylovači se jen pohrnou.“
„Koneckonců to je jejich hlavní úkol“, říkal si stonek sám pro sebe.
Odkudsi se ozvaly tenké hlásky: „Stonku a jak tvé buňky ví, kdy se mají začít otáčet, když je zataženo?“
Dříve než stihne odpovědět, ozve se v dáli zakokrhání. To probudí i zelené zubaté lístky. Ty, které jsou nejblíže těm okvětním, do nich začnou šťouchat a stonek má co dělat, aby ho to jejich hašteření nezlomilo. Po chvilce se uklidní a stonek začne vysvětlovat, jak fungují jeho biologické hodiny. Není to tedy pouze světlo, co mu pomáhá k pohybu. Lístky se dále předvádějí před slunkem a neposlouchají. V jejich stínu nenápadně dozrávají trudovité květy. Věnují pozornost všemu, co stonek říká. Jejich tenký hlásek se mění silný hlas.
„Stonku, kdy přijde náš čas?“, ptají se.
„Až ve vás uzraje semínko.“
„Neznamená to, že jsme pro slunečnici nejdůležitější?“, zeptají se tiše, aby je lístky neslyšely.
„Ne, všichni tu máme své poslání, bez okázalosti okvětních lístků by se k vám nedostaly samčí pohlavní buňky, díky kterým se rostliny rozmnožují. Bez zelených listů by nám zase chyběla výživa.“
Po nějakém čase se okvětní lístky svým natřásáním unavení natolik, že i přestanou nutit stonek, aby se natáčel. Tomu už zatím zdřevěněl krk, tak je rád, že si může stáří v klidu užívat a už jen každé ráno vítat slunko. Trudovité květy dospěly, a poctivě vyrovnané do spirály čekají, až se změní v semínka a vypadnou do světa šířit moudrost stonku dál.
Ponaučení: Vždycky se najde někdo, kdo chce poslouchat.
„Koneckonců to je jejich hlavní úkol“, říkal si stonek sám pro sebe.
Odkudsi se ozvaly tenké hlásky: „Stonku a jak tvé buňky ví, kdy se mají začít otáčet, když je zataženo?“
Dříve než stihne odpovědět, ozve se v dáli zakokrhání. To probudí i zelené zubaté lístky. Ty, které jsou nejblíže těm okvětním, do nich začnou šťouchat a stonek má co dělat, aby ho to jejich hašteření nezlomilo. Po chvilce se uklidní a stonek začne vysvětlovat, jak fungují jeho biologické hodiny. Není to tedy pouze světlo, co mu pomáhá k pohybu. Lístky se dále předvádějí před slunkem a neposlouchají. V jejich stínu nenápadně dozrávají trudovité květy. Věnují pozornost všemu, co stonek říká. Jejich tenký hlásek se mění silný hlas.
„Stonku, kdy přijde náš čas?“, ptají se.
„Až ve vás uzraje semínko.“
„Neznamená to, že jsme pro slunečnici nejdůležitější?“, zeptají se tiše, aby je lístky neslyšely.
„Ne, všichni tu máme své poslání, bez okázalosti okvětních lístků by se k vám nedostaly samčí pohlavní buňky, díky kterým se rostliny rozmnožují. Bez zelených listů by nám zase chyběla výživa.“
Po nějakém čase se okvětní lístky svým natřásáním unavení natolik, že i přestanou nutit stonek, aby se natáčel. Tomu už zatím zdřevěněl krk, tak je rád, že si může stáří v klidu užívat a už jen každé ráno vítat slunko. Trudovité květy dospěly, a poctivě vyrovnané do spirály čekají, až se změní v semínka a vypadnou do světa šířit moudrost stonku dál.
Ponaučení: Vždycky se najde někdo, kdo chce poslouchat.
