Pjotr Martyňjuk zvedl kladivo nad hlavu a nejméně po sté v tuto hodinu, po tisícáté tento den, s ním neomylně trefil prostor kovářské kovadliny. Žhavý kus železa nadskočil a do stran se rozlétl shluk jisker připomínající meteorický roj hasnoucí v atmosféře. Svalnatá paže se třpytila potem. Část již hotového zábradlí, středová výplň s ornamentálním vzorem rozeklaných hadích úst, odpočívala v tmavém rohu dílny.
Pjotr dokázal pracovat bez ustání celé hodiny, naprosto fascinován zázrakem, kdy z kusu neživé hmoty povstalo něco vznešeně trvalého. Kromě kovářského řemesla miloval svého syna. Bylo mu dvacet, měl hnědé vlasy, široký úsměv a hlavu plnou snů. Před týdnem odjel poznat město nad Seinou.„Nevracej se,“ řekl mu rozhodně.Syn poslechl. Pjotra sebrala cestou z práce tajná policie.
Vlastně je čekal dřív. Vezli ho s kápí nasazenou přes hlavu. Čekala ho tmavá sklepní místnost, v rohu kýbl s vodou, kdyby omdlel.
„Trochu si promluvíme,“ řekl soudruh předtím, než si sundal košili a přes klouby navlékl železný obojek.
Pozdě v noci projela vnitroblokem dodávka. Mezi paneláky, rozestavěnými kolem jak krabičky zápalek, přibrzdila a Pjotr se proletěl vzduchem. Ztěžka dopadl na asfalt, ale tvrdost přistání ani nezaznamenal. Byl v bezvědomí. Ležel vedle dětského hřiště dvacet minut, než otevřel oči. Dalších dvacet minut se plazil k domovním dveřím. Pár oken se s bouchnutím zavřelo. Na pomoc mu nikdo nepřišel.
Světlana Svirskaja tušila již od rána, že prostě není něco v pořádku.
„Soustřeď se, podívej se jak vypadám,“ obořila se na maskérku, které se třásly
ruce.
Natočili několik obrazů. Režisér, jindy pedant, bral dnes vše na první dobrou.
Všimla si několika chlapů v pláštích za kulisami. Měla dojem, že na ní
ukazují prstem.
Večer si napustila vanu a doufala, že horká lázeň smyje ten tíživý pocit
usazený v hrudi.
Voda byla studená, když ji probudil zvonek, o který se někdo opřel a nehodlal
pustit.
„Proboha, co se děje,“ volala s mokrými chodidly, které za sebou utvářely stopu
z koupelny až do předsíně. Jen co sáhla po klice, dveře se rozlétly, až ji
odrazily na stěnu.
„Tady si sedni a podepiš,“ slyšela rozkazy.
Pak vše rozpila mlhavá šeď strachu a snaha zadržet slzy. Před nimi nesmím
brečet, šeptala si.
„Už si nezahraješ soudružko,“ řekl jeden.
„Koukej být hodná, nebo dostaneš lístek na rychlík do lágru,“ přisadil si jiný.
Pak odešli. Rozplakala se.
Juroj Kovba prudce zahradil bruslí. Obránci, s třemi žlutými korunkami na
prsou, se vrhli k obraně svého brankáře. Nebyla jim po chuti sněhová
nadílka, kterou schytal obličejový kryt strážce svatyně. Juroj burcoval
spoluhráče na střídačce, i když se to zdálo jako marný boj.
Švédi vedli šest ku dvěma. V poslední třetině Juroj Kovba vstřelil dva góly a
ze zápasu bylo drama. Hala bouřila. Nakonec prohráli, ale Juro se ukázal.
Na mistrovství si připsal sedm gólů a pět asistencí. Byl vyhlášen
nejlepším hráčem Běloruského výběru. Po výstupu z letadla na mezinárodním
letišti v Minsku ho přivítali školáci s karafiáty v rukou. Maminka uvařila
pelmeně. Přišli sousedé a vodka tekla proudem. Další den mu zabavili pas.
Vasil Tribula přidal poslední song. Cestou do šatny si povolil kravatu a otřel
čelo kapesníkem. Potil se jak pes.
„Bravo mistře,“ slyšel za sebou. Neotočil se. Neměl v úmyslu další přídavek.
„Blbec,“ ulevil si pro sebe. Měl na mysli osvětlovače. Ten osel ho zaměřoval
celý večer pětikilem. Košili měl mokrou, pot se vpíjel do obleku.
„Až ho dostanu do ruky…“ marně se snažil nacpat zmuchlanou kravatu do slepé
kapsy u saka, než ji vztekle hodil na zem. Měl žízeň k zalknutí. A hlad.
Zašel k Bucharinovi. Nejlepší místo, kde se dalo v noci poměrně dobře najíst,
napít nebo splašit lehkou holku na přijatelné úrovni.
Objednal si smažené kuře, pečené brambory a pivo.
„Skvělý koncert.“
Vzhlédl od jídla a spatřil hladce oholeného čtyřicátníka. Rukou si pohrával s
kostkami ledu uprostřed sklenice s whisky.
„Mohu si přisednout?“ položil otázku, ale nečekal na svolení a těžce dosedl do
sedačky.
Vasil Tribula si povzdechl v předtuše rozhovoru s otravným fanouškem.
Muž si nabídl z jeho talíře kousek pečené brambory. Rozžvýkal sousto a vyplivl
zhnuseně do popelníku.
„Myslel jsem, že tu aspoň dobře vaří, když je tu takový mizerný výběr,“ ukázal
na pár ospalých děvčat u baru.
„Co si přejete?“ zeptal se Vasil a nervózně se ošil.
„Pane Tribula,“ rozhodil muž ruce do stran. „Na co si tu prosím vás hrajeme. Vy
víte, proč jsem tady. Máte velkého příznivce. No,a my si lámeme hlavu,
proč stále odmítáte vystoupit na jeho narozeninové oslavě. „
„Nedělám soukromé akce,“ odpověděl stroze zpěvák.
„Ale, no tak…“ muž se k němu naklonil.
„Nikdo po vás nechce, abyste vyskočil nahý z dortu. Jenom si odkrákáte pár těch
vašich nudných, pomalých cajdáků a prezident vám osobně potřese pravicí.
Pak si jděte třeba k čertu.“
Muž se zvedl.
„Myslím, že si rozumíme pane Tribula,“ poplácal ho dlaní po tváři a odešel.
Několik hostů nadšeně zatleskalo. Malé pódium s tyčí uprostřed obsadila dívka ve spodním prádle.
Ivan Vladislavovič Bykaj si protáhl bolavá záda. Odtáhl se na židli od psacího
stroje a sáhl po hrnku. Nahlédl do něj, byl prázdný, pouze nahnědlá sedlina barvila dno.
Zašel do kuchyně uvařit další kávu. Prosklenou verandou zpozoroval tři muže. Přicházeli
zažloutlým trávníkem k domu. Přemýšlel, jestli nemá ukrýt rukopis, který právě dokončil,
ale myšlenku z principu zapudil.
„ V čase svého života snaž se žít,“ pronesl. Pak se ozval zvonek od dveří.
Návštěva odešla po hodině. Ivan Vladislavovič Bykaj seděl na verandě a
pozoroval doutnající zahradní gril. Slova jsou největší zbraň lidstva, jak řekl někdo
moudrý, jenže ta jeho se vznášela v uhlíkovém skupenství všude kolem. Šedočerné vločky popela mu houpavým pohybem dosedaly na ramena.
„Váš román Ivane Vladislavoviči…“ vybavil si slova blonďáka v kožené bundě. Významně zvedal obočí, než polil stránky lahví z minibaru. Sirka letěla elegantním
obloukem a ještě než dopadla, vzplály alkoholové výpary. „Je minulostí,“ dokončil blonďák myšlenku.
Počkali, až bylo jasné, že oheň strávil vše a zachraňovat není co. Zdvořile
poděkovali za kávu.
Ivan Vladislavovič si masíroval bolavé prsty.
V hlavě mu klíčilo semínko zrozené z ohně. V mysli vytanulo Danteho rčení: „Naděje
byť
malá, zelená se…“
„Ještě alespoň jeden román napíšu, ale ve svobodné zemi,“ přísahal.
Učitelce Valentině Gromykové bylo třicet let. Dosud žila sama, neměla manžela
ani děti. Školní ruch a studium jí plně nahrazovaly partnerský život, po kterém prozatím
nijak
netoužila. Večery trávila s knihami a sešity určenými k opravě domácích prací.
Jedla střídmě. V létě nechodila k vodě, ne snad že by neuměla plavat, pouze se
styděla svléknout do plavek. Vedla klidný, nijak vzrušující život. A pak zazvonil telefon.
„Co těm dětem vykládáš, ty krávo!?“ ozval se hlas na druhé straně a zavěsil.
Celá se roztřásla.
Scénář se opakoval i následující večer. A to celé znovu a zas. Pátý den se
neudržela.
„Jen jsem řekla, co si opravdu myslím,“ zakřičela do ztichlého aparátu.
Poštovní schránka vydala několik dopisů bez podpisu.
Začínaly slovy: Soudružko, ty svině… Dál obvykle nečetla.
Po měsíci zvracela při představě vyjít ven.
„Takhle to dál nejde,“ rozhodla se nad záchodovou mísou.
„Grzegor Tarič, penzista, vdovec, důstojník v záloze, stár šedesát dva roků,“
diktoval starší muž policistovi na druhé straně stolu.
Příslušník vzhlédl, nestihl vše zapsat.
„Opakovat to nebudu soudruhu,“ uzemnil ho přísně důchodce. V ruce svíral hůl,
při chůzi napadal na jednu nohu, přesto se odmítl posadit. Vlněný kabát zdobilo několik
vojenských řádů.
Do místnosti vešel další příslušník s papíry v ruce.
„Nižší šarže zdraví vyšší, to snad ještě stále platí,“ vykřikl stařík.
Muž polekaně vycouval.
„Kdo to sakra je?“ zeptal se kolegy na chodbě.
„Tarič, nějakej veterán z Afghánistánu. Připletl se do tý dnešní demonstrace.
Kluci to brali všechno do antónů.“
„Můj podpis není žádná formalita,“ dolehl na chodbu zvýšený hlas z kanceláře. K ránu byl Grzegor Tarič, jako jeden z mála zadržených, propuštěn.
Ponořen v sebe, mířil k domovu.
„Mlátili je hlava nehlava,“ mumlal si. „A stříleli, ostrýma, to mi nikdo nevymluví, to já poznám. Žádné gumové
projektily. Byli tam ženy a děti. Co jsme to za národ, když střílíme do vlastních řad?“
Vedl svůj monolog, když prošel kolem vylepené podobizny prezidenta. Několik
kroků se vrátil a zhnuseně na ni plivl. Podíval se na hodinky. Strhl je ze
zápěstí a rozdupal. Čas na nich se zastavil. Grzegor Tarič se rozhodl opustit svoji vlast.
Sedm životů. Sedm příběhů. Sedm fragmentů vytržených z lidského osudu. Pjotr Martyňuk si propletl silné prsty a položil na stehna; Světlana Svirskaja
si v duchu zopakovala roli guvernantky ze hry o smrti a naději; Juroj Kovba zývl a uvyklý
cestování usnul; Vasil Tribula si pískal ptačí trilek; Ivan Vladislavovič Bykaj vnímal
pachy, jednou je popíše ve své knize; Valentina Gromyková zalétla vzpomínkou do školy, k
chlapcům s pihami ve tváři a děvčatům s copy; Grzegor Tarič, vysloužilý voják, se
pomodlil.
Neznali se, přesto se společně vydali na cestu. Svedla je dohromady náhoda?
Nebo touha?
Po čem vlastně?
Všude byla tma a špatný vzduch. Těsná místnost z překližky oddělující kabinu
řidiče a nákladový prostor s krabicemi tuňákových konzerv. Dohromady představují sedm tisíc dolarů. Cena, kterou zaplatili převaděčům.
Tolik stála svoboda.
V dálce problikl policejní maják.
„Sakra,“ zaklel řidič a strhl řízení na vedlejší silnici. Za ním se rozječely
sirény. Honička začala. Dodávka se snažila zmizet v uličkách města. Pak přišla obrovská rána. K místu nehody přijížděly policejní vozy. Později dorazila sanitka, která
odvezla zraněného řidiče.
„Zlomené obě ruce, jinak bude v pořádku,“ poznamenal doktor.
A to bylo vše. Kruh se uzavřel.
Snad kromě krátké zprávy, která druhý den oběhla několik zpravodajských
serverů:
V pondělí 14.2.2021 ve 23:40 se stala v maďarském městě Mórahalom nehoda, když řidič automobilu se srbskou poznávací značkou odmítl zastavit na policejním kontrolním stanovišti. Když hlídku spatřil, snažil se vysokou rychlostí
uniknout, ale narazil do domu a vůz se převrátil. Policejní mluvčí uvedl, že řidiče, který
jediný přežil, zadržela. Bude stíhán kvůli pašování lidí a způsobení vážné dopravní nehody s úmrtím více osob. Auto převážející migranty mělo namířeno do maďarského města Széged (Segedín).
(Poznámka autora: Osoby a jména v příběhu jsou smyšlené, zakládají se však na skutečných či podobných osudech lidí, kteří i ve dvacátém prvním století, v
různých zemích planety, stále prožívají dobu útlaku a perzekuce. Poslední odstavec cituje
zprávu ze zpravodajství ČT 24. )
