Při procházkách s každou svojí psí parťačkou – jsem nevidomá – dostávám neuvěřitelnou inspiraci pro svojí literární tvorbu. Nejprve mě napadaly jen naprosto praštěné a vtipné verše a později přicházely nápady i pro moje povídky.
Říkala jsem si, že je to mojí aktuální fenkou, která mi dala jasně najevo, že je to moje 1. psová ve svém novém kožíšku, protože s tou jsem měla inspiraci opravdu jen na verše a nyní byla v opačné povaze, tak mě napadlo, že přináší inspiraci i pro povídky.
Po přibližně dvou letech s 2. fenkou jsem v parku začala slýchat hlas, který jsem přivlastnila nějakému dravci.
Když jsem jednou měla s mojí novou známou v tomto parku sraz a došly jsme před letohrádek Hvězda, kde jsme si sedly na lavičku a povídaly si, po chvíli známá koukla na nebe, na kterém prý kroužil obrovský pták. Po chvíli odletěl a pak přiletěli dva.
Bylo mi jasné, že je to dotyčný, jehož hlas při procházkách slýchám a dost mě vytočilo, že zrovna svůj foťák nemám.
Od té doby jsem při ozvání se tohoto dravce šla po hlavní cestě, u které nejblíž byl slyšet a se svým digitálem na krku se ho snažila ulovit na fotku.
Ale pokaždé seděl ve větvích špičky nějakého stromu a moje fotka ukrývala pouze stromy.
Jednoho dne mi kamarádka do parku přinesla pírko, které mi popsala jako hnědo/černé s troškou bílého.
Jak mi řekla hnědou barvu, napadlo mě, že to bude z káněte.
Nejprve jsem zaváhala a hlavou nechala proběhnout myšlenku: „Kde by se tady vzalo káně?“ Ale když jsem si vzpomněla na dravce, který na mě při procházkách volal, spojila jsem si vše dohromady a začala věřit tomu, že se ve Hvězdě zabydlelo opravdu káně.
Pírko, které mi kamarádka dala jsem si ukryla do prázdné kapsy v ledvince a doufala, že nás s kánětem síla spojí a ono za námi přilétne ještě někdy až k letohrádku, abych si mohla splnit jeden ze svých malých snů – vyfotit opeřence v přírodě.
Jednou se objevilo nad kavárnou, na jejíž zahrádce jsem zrovna seděla, ale než jsem se stihla zorientovat v tom, odkud jeho hlas jde, zmizelo.
Po čase mě z vršků stromů začalo volat intenzivněji a mě s jeho hlasem přicházely i literární tvůrčí nápady. Nejvíce nápadů bylo do mých povídek a já začala přemýšlet o tom, proč zrovna tenhle dravec.
Po nějaké době mě napadlo, že je to někdo, kdo mi v literární činnosti fandí v reinkarnované podobě a začala jsem v myšlenkách pátrat, kdo by to mohl být.
Když moje 1. knížka – publikace povídek, ve kterých všechna slova začínají stejným písmenem měla úspěch a já začala v duchu tvůrci povídky „Hoří“ děkovat za původní nápad, kterého jsem se chytla, uzrálo ve mně přání, setkat se ve svém dalším životě s jejím literátem a s úctou mu říci, jak velkou inspirací pro mě jeho povídka byla.
Od té doby byla míra inspirace přinášená kánětem intenzivnější a já pojala tušení, že moje káně energií přijímá moje myšlenky a dává mi najevo, kdo je v jeho těle reinkarnovaný.
Od té doby jsem si s kánětem přes energii posílala vzkazy a ono mě na moje přání buď z dálky nebo z nějakého stromu poblíž zdravilo svým hlasem, který jsem si tak zamilovala.
Když pak odlétalo nocovat, vždycky na mě za letu zavolalo svoje přátelské: „Pro dnešek ahoj!“
Já mu poslala vzkaz, že taky mířím cestou k bráně a domu a že tam budu zase následující den.
A takhle se za počasí snesitelném i pro mého nového kouzelného kamaráda – Káně potkáváme při mých psích procházkách a povídáme si.
Jestli mi ale někdy dovolí si ho odnést na fotce, to je otázka v jejíž kladnou odpověď stále pouze doufám.
Háčky k příběhu Petry:
Nebeský posel
(Stanislav Rokos)
Domovní dveře vrznou a já konečně dýchám čerstvý vzduch. Nastavím tvář slunci a čekám, až se teplo rozlije pokožkou. Napínám uši, i když vím, že je brzy.
Počkej, objeví se, uklidňuji sama sebe.
Dobře vím, že musím k oboře. Když já jsem dnes strašně netrpělivá. Vodící Fenka u mých nohou napne vodítko.
“Už jdeme, taky se těšíš, viď Rito,” řeknu a pak se nechám vést.
Hůlkou hlídám cestu, ale věřím Ritě. Zná moje zvyky a společná procházka oborou se stala neměnným rituálem každého pěkného dne.
Kráčíme k oblíbené lavičce a najednou slyším to radostné výsknutí, které rozčísne oblohu. Buší mi srdce. Prsty se třesou. Několikrát se zhluboka nadechnu a nutím ruce k poslušnosti. Není přece těžké odepnout řemínek, sundat kryt a odjistit. Pak už jen točím hledáčkem fotoaparátu po směru, odkud se nese zvuk mému srdci nejbližší.
A doufám, že dnes budu úspěšná. Dokážu si představit, jak vypadáš. Majestátní držení těla, nadmutá hruď a sytě hnědé peří. Když roztáhneš křídla a pluješ si oblohou, zastíníš i slunce, jak z výšky hledáš kořist. Ale kde jsi se vzal tady, ve městě, kousek od mého domu? Copak to jde dohromady, dravec a dívka, která nemá to štěstí prohlédnout si tvoji krásu? Znovu naslouchám, jako bych čekala odpověď. A dostávám ji. Mocné výsknutí se ozve znovu. Prolétl si prudce nad korunami stromů, kde listí zašumělo.
Zpomal příteli, copak nevíš, jak je těžké fotit jen tak podle hlasu?
Možná jsi někdo z minulého života. Třeba jsme kráčeli vedle sebe a ty jsi pro mě měl slova povzbuzení, zrovna jako dnes. Jen díky tobě a tvému hlasu v sobě nalézám tu sílu a přestože jsem nevidomá, plním stránky bělostného papíru tiskařskou černí.
Píšu. Ano, píšu básně a povídky a lidé je čtou. To je přece můj sen…
Domovní dveře vrznou a já konečně dýchám čerstvý vzduch. Nastavím tvář slunci a čekám, až se teplo rozlije pokožkou. Napínám uši, i když vím, že je brzy.
Počkej, objeví se, uklidňuji sama sebe.
Dobře vím, že musím k oboře. Když já jsem dnes strašně netrpělivá. Vodící Fenka u mých nohou napne vodítko.
“Už jdeme, taky se těšíš, viď Rito,” řeknu a pak se nechám vést.
Hůlkou hlídám cestu, ale věřím Ritě. Zná moje zvyky a společná procházka oborou se stala neměnným rituálem každého pěkného dne.
Kráčíme k oblíbené lavičce a najednou slyším to radostné výsknutí, které rozčísne oblohu. Buší mi srdce. Prsty se třesou. Několikrát se zhluboka nadechnu a nutím ruce k poslušnosti. Není přece těžké odepnout řemínek, sundat kryt a odjistit. Pak už jen točím hledáčkem fotoaparátu po směru, odkud se nese zvuk mému srdci nejbližší.
A doufám, že dnes budu úspěšná. Dokážu si představit, jak vypadáš. Majestátní držení těla, nadmutá hruď a sytě hnědé peří. Když roztáhneš křídla a pluješ si oblohou, zastíníš i slunce, jak z výšky hledáš kořist. Ale kde jsi se vzal tady, ve městě, kousek od mého domu? Copak to jde dohromady, dravec a dívka, která nemá to štěstí prohlédnout si tvoji krásu? Znovu naslouchám, jako bych čekala odpověď. A dostávám ji. Mocné výsknutí se ozve znovu. Prolétl si prudce nad korunami stromů, kde listí zašumělo.
Zpomal příteli, copak nevíš, jak je těžké fotit jen tak podle hlasu?
Možná jsi někdo z minulého života. Třeba jsme kráčeli vedle sebe a ty jsi pro mě měl slova povzbuzení, zrovna jako dnes. Jen díky tobě a tvému hlasu v sobě nalézám tu sílu a přestože jsem nevidomá, plním stránky bělostného papíru tiskařskou černí.
Píšu. Ano, píšu básně a povídky a lidé je čtou. To je přece můj sen…
V parku
(Milada Bouzidi)
Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. Moje bílá hůl mi ukazuje cestu. Jsem na procházce v parku Hvězda s mojí psí společnicí Arsinkou. Chodíme takhle spolu každý den – Arsinka se proběhne a vyvenčí a já přijdu na nové nápady o čem a jak psát. „Co se asi teď honí Arsině hlavou? Mohla bych popsat jeden den očima psa! Né, to je blbý…“ běží mi hlavou.
Najednou se zastavím a zaposlouchám. „Co to bylo?“ Natáčím hlavu, abych lépe slyšela. „Vijé“ slyším znovu. Tenhle hlas ptáka slýchám často a přemýšlím, jaký druh to je. „Že by to byla sojka?“ Ha, mám skvělý nápad – když příště slyším ten ptačí křik, zkouším vytáhnout mobil a vyfotit ho. Bohužel, nebyla jsem dost rychlá. Jsem zklamaná, z nějakého důvodu je pro mě důležité zjistit, jaký pták mě to na mých procházkách provází. Mám pocit, že mi chce něco říct a že jsme nějakým způsobem spojeni.
Nedaleko zámečku potkávám svou kamarádku. Dáme se do řeči, povídáme si o práci, o psech a najednou mi jen tak mezi řečí dává kamarádka do ruky pírko a povídá: „Představ si, že jsem tady v parku našla už po několikáté takovéhle pírko. Nedalo mi to a zeptala jsem se jednoho ornitologa a ten mi řekl, že patří káněti…“
Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. Moje bílá hůl mi ukazuje cestu. Jsem na procházce v parku Hvězda s mojí psí společnicí Arsinkou. Chodíme takhle spolu každý den – Arsinka se proběhne a vyvenčí a já přijdu na nové nápady o čem a jak psát. „Co se asi teď honí Arsině hlavou? Mohla bych popsat jeden den očima psa! Né, to je blbý…“ běží mi hlavou.
Najednou se zastavím a zaposlouchám. „Co to bylo?“ Natáčím hlavu, abych lépe slyšela. „Vijé“ slyším znovu. Tenhle hlas ptáka slýchám často a přemýšlím, jaký druh to je. „Že by to byla sojka?“ Ha, mám skvělý nápad – když příště slyším ten ptačí křik, zkouším vytáhnout mobil a vyfotit ho. Bohužel, nebyla jsem dost rychlá. Jsem zklamaná, z nějakého důvodu je pro mě důležité zjistit, jaký pták mě to na mých procházkách provází. Mám pocit, že mi chce něco říct a že jsme nějakým způsobem spojeni.
Nedaleko zámečku potkávám svou kamarádku. Dáme se do řeči, povídáme si o práci, o psech a najednou mi jen tak mezi řečí dává kamarádka do ruky pírko a povídá: „Představ si, že jsem tady v parku našla už po několikáté takovéhle pírko. Nedalo mi to a zeptala jsem se jednoho ornitologa a ten mi řekl, že patří káněti…“
Dál už vůbec neposlouchám a přemítám, jestli ten můj ptačí průvodce může být káně.
Audio-přítel
(Petra Pircová)
Na procházky se teď zase o něco více těším. Mám nového audio-přítele. Já mám totiž speciální příležitost mít klasické přátele, a audio-přátele. S klasickými přáteli si můžu povídat, můžu se s nimi vodit za ruku, nebo je podrbat za uchem. To je třeba moje kamarádka Katka, se kterou se navštěvujeme. Nebo můj vodící pejsek, Agynka.
Chodíme spolu do parku k letohrádku Hvězda. Užíváme si čerstvého vzduchu, krásného počasí a všech okolních zvuků přírody. Ale nic z toho nevidím. No a teď mám i audio-přítele. Začala jsem ho slýchat před několika týdny. Je pro mne kamarád, kterého můžu poslouchat, i když ani nevím, kde je. A nemůžu se ho dotknout. Jenom vím, že je u mě. Zpívá mi totiž svoji ptačí písničku. Poslední dobou pokaždé, když jdu na procházku. Není to běžný ptačí zpěv. Není to všudypřítomná kulisa ptačího zpěvu. Je to konkrétní melodie jednoho konkrétního zpěváka a promlouvá tím opravdu ke mně. Když ho slyším, motivuje mě to ke psaní. Jako by on mi posílal tu inspiraci.
Katka ho jednou i viděla. Našla pírko a myslíme si, že je jeho. Nosím ho teď u sebe. Podle zpěvu a podle Katčiného popisu bych řekla, že to je káně. Tak tedy můj nový audio-přítel je káně. A vlastně už to není jen audio-přítel. Já už ho nejen poslouchám, já mu i odpovídám. Posílám mu své myšlenky. A on je přijímá a posílá mi ty svoje. A já pak o to víc doma píšu. Takže teď je to spíš takový telepatický kamarád. Tele-kamarád. To ne, to je blbý. Senzi-parťák. Ne, to taky ne. Ale senza parťák, to jo. To on je. Píšeme tak vlastně spolu. Je to moje můza.
Naposledy jsem dostala nápad ho vyfotit. Ano, já - ač nevidomá - můžu fotografovat. Je těžké nasměrovat objektiv správně. Ale nahmatat a zmačknout spoušť zvládnu. Jenže vyfotit ptáka je těžké i pro vidoucího, to by mi dal za pravdu každý ornitolog. Natož pro mě. Ale je to můj nový životní cíl. Vyfotit svého senza-inspirativního-parťáka. A až ho vyfotím, bude se mnou na obálce mé nové knihy… jako spoluautor…
Zadaný kamarád
Při procházkách s každou svojí psí parťačkou – jsem nevidomá – dostávám neuvěřitelnou inspiraci pro svojí literární tvorbu. Nejprve mě napadaly jen naprosto praštěné a vtipné verše a později přicházely nápady i pro moje povídky. A pak jsem najednou začala v parku slýchat ten hlas. Přisoudila jsem ho nějakému dravci. Rohodla jsem se, že ho vyfotím.
Při procházkách s každou svojí psí parťačkou – jsem nevidomá – dostávám neuvěřitelnou inspiraci pro svojí literární tvorbu. Nejprve mě napadaly jen naprosto praštěné a vtipné verše a později přicházely nápady i pro moje povídky. A pak jsem najednou začala v parku slýchat ten hlas. Přisoudila jsem ho nějakému dravci. Rohodla jsem se, že ho vyfotím.
