16. ledna 2022

Stopa v moři vesmírného prachu - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Starý muž odpočíval v masivním starožitném křesle a místnost měkce osvětlovalo světlo lampy. Pokoj byl zařízen v duchu starodávné secese a jeho okna zakrývaly měkké sametové závěsy. Muž se zhluboka nadechl, a když otevřel oči, virtuální realita pokoje zmizela a nahradila ji obrahovka hologramu, na kterou ze své paměťové sekce začal promítat vzpomínky. 
Na všech byla jedna žena v různém věku. 
Holčička, dívka, studentka, mladá žena. 

Alice, jeho dcera, byla multipotenciální a měla fotografickou paměť. Co si jednou zapamatovala, už nikdy nezapomněla. Na univerzitě vystudovala astrofyziku a jako druhý obor si přibrala pěstování nutričně vyvážených plodin v extrémních podmínkách. Krásně malovala a měla téměř absolutní sluch. U poslední vzpomínky se muž zastavil a pustil si ji na hologramu jako film.
„Mám nové výpočty, tati. Červí díra začíná být nestabilní a během několika dnů se patrně uzavře. Máme poslední možnost vypravit ještě jednu evakuační loď. Startuje pozítří a je plně vybavená vším potřebným. Posádku a evakuované vybíral algoritmus posledního letu,“ otevřela před ním na hologramu řadu složitých výpočtů.

Usmál se. Ani po těch letech si neuvědomovala, že vnitřní svět jejího kreativního mozku je obyčejnému smrtelníkovi uzavřený a že i jemu, špičkovému vědci v oblasti kvantové fyziky a genetického inženýrství, nezbývá nic jiného, než své geniální dceři věřit.
Pohladil ji po ruce: „Poletíš s nimi.“
„Cože? Ne, to ne, neopustím tě,“ protestovala.
„Neříkám to jako tvůj otec, ale jako předseda rady OSN. Je to rozkaz. Rada už dávno rozhodla o tom, že odletíš s posledními evakuovanými. Budou tě potřebovat. Jsi chodící encyklopedie,“ mrknul na ni.
„Na každé lodi jsou v paměťové sekci uloženy všechny podstatné vědomosti, které lidstvo za dobu svojí existence nashromáždilo. Nepotřebují mě,“ pokusila se odporovat.
„Jenže ty víš, jak je použít. Navíc jsi odborník na pěstování v extrémních podmínkách a to se může hodit. Je rozhodnuto, tvoje protesty jsou zbytečné,“ zvedl ruku a dal jasně najevo, že tento rozhovor je u konce. 
„Dobře,“ řekla smířlivě, „uděláme si zítra hezký den.“
Trochu posmutněle se na ni usmál: „To bohužel nebude možné. Byla jsi zařazena mezi posádku. Máš dvě hodiny na to, aby ses připravila. Na lodi musíš být ještě dnes v noci.“
Už se neudržela a rozplakala se: „Proč tati, proč se to všechno děje?“
„Jsme jen stopou v moři vesmírného prachu, pamatuj si to,“ utřel jí slzy stejným gestem, jako to dělal, když byla malá, a podal jí malý bavlněný kapesník. 
Vzala ho nevěřícně do ruky: „Ty ještě stále používáš ty starosvětské kapesníky? Kde je bereš? A není to proti předpisům?“
Pousmál se: „Jako předseda jsem si vyjednal výjimku. Komise usoudila, že jde o neškodnou libůstku, kterou mi v mém postavení mohou dopřát. Ale je stále obtížnější je sehnat.“
Otočil se ke stolu a ze zásuvky vyndal růžový kapesník s krajkovým lemováním a ručně vyšitým jménem Alice: „Tenhle je pro tebe. Na památku. Budu tak vždycky s tebou.“
Znovu se rozplakala. Objal ji a chvíli tam spolu jen tak tiše stáli.

Když za dva dny sledoval start poslední evakuační rakety z vesmírného výzkumného střediska na Islandu, plakal pro změnu on. Nikdo netušil, kam červí díra vede, zda se skrze ni podaří raketám proletět, a pokud ano, co je tam čeká. 
Byla to ale pro lidstvo jediná možnost, jak přežít. Slunce vyhasínalo a lidé už dlouhá desetiletí žili pod zemí. Když se před dvaceti lety objevila ve sluneční soustavě červí díra ve vzdálenosti, které bylo možné dosáhnout existujícími raketoplány, rozhodla Organizace spojených národů o možnosti evakuovat se skrze ni. 
Během dvaceti let bylo vypraveno několik desítek raketoplánů a posledních deset roků vedla program Evakuace červí dírou právě jeho dcera. 
Všichni evakuovaní byli dobrovolníci, kteří museli podstoupit náročné vstupní testy. Pak byli zařazeni do databáze a před každým letem je vybíraly pečlivě aktualizované algoritmy. Nikdo netušil, kolik raket bude možné vypravit. Červí díra mohla kdykoliv zmizet stejně náhle jako se objevila. 
Tři dny po odletu poslední rakety začala být nestabilní a do týdne zmizela úplně. Také proces vyhasínání slunce exponenciálně zrychlil. Aktuální výpočet podle algoritmu, na kterém se podílela ještě Alice, ukazoval, že poslední explozivní výbuch, po kterém se celé Slunce rozpadne, přijde v řádu dní. Co nastane pak, nikdo netušil. Bylo pravděpodobné, že Zemi zasáhne ohromná radioaktivní vlna, následovaná prudkým ochlazením. 
Vzhledem k tomu, že na povrchu Země byla už jen výzkumná základna na Islandu, nebyl to takový problém. 
Nikdo ale nevěděl, co se stane s oběžnou dráhou planety, když zanikne Slunce, kolem kterého se dosud pohybovala. Nebylo jasné, jaký dopad to bude mít na gravitaci, zemské jádro, pohyb kontinentů a oceánů. 
Jisté bylo jen jedno. Tohle všechno musí někdo říct těm milionům lidí, kteří ještě na Zemi zbyli a žili pod zemí. Kdo jiný by to měl být, než předseda rady OSN.

Teď seděl v křesle a užíval si poslední chvíle objetí se svou dcerou. Byla to sice jen vzpomínka na hologramu, ale byla jako živá. Jeho poslední projev k lidem na planetě byl stručný: 
„Pro přežití planety a lidského druhu jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Tisíce odvážných a pečlivě vybraných dobrovolníků jsme vyslali  červí dírou do hlubin vesmíru, aniž by tušili, co je tam čeká. Ani my, kteří jsme zůstali tady na Zemi, nevíme, co je před námi...“ Jeho hlas se zadrhl, než nabral sílu, aby pokračoval: „Nedokážu vám říct, co se stane, až se Slunce rozpadne a vyhasne i jeho poslední paprsek. Nevím to. Mohu vám říct jediné. Buďte s těmi, které máte rádi a na kterých vám záleží. Největší síla lidstva spočívá v sounáležitosti. Na ničem jiném už nezáleží. To nejdůležitější je být spolu.“
 
Když se za několik dní Slunce posledním výbuchem rozpadlo, ohromná tlaková vlna vymrštila Zemi z její dosavadní oběžné dráhy a poslala ji hluboko do Vesmíru mimo Sluneční soustavu, daleko za hranice galaxie, kterou lidé kdysi dávno lidé nazvali poeticky Mléčná dráha.
 
V centrálním intergalaktickém středisku pro výzkum životaschopnosti entit na bázi nukleových kyselin probíhalo závěrečné setkání projektu Gaia. Kromě hlavních výzkumníků projektu se ho zúčastnila i ředitelka střediska a také předseda Intergalaktické rady. 
 Na závěr si vzala ředitelka slovo: 
„Na základě vyhodnocení veškerých dostupných informací vydávám následující doporučení pro rozhodnutí Intergalaktické rady, a to pokračovat v projektu Gaia.“ 
Odmlčela se a předseda rady jí pokynul, aby pokračovala: „Biologické entity, které jsme nazvali lidé, prokázali během své existence značnou životaschopnost. Parametry procesu ohýbání mezihvězdného prostoru jsme nastavili tak, že Země je momentálně směřována do galaxie s hvězdou Omicron, která se svými vlastnostmi blíží jejich Slunci. Červí díra, kterou jsme ve Sluneční soustavě otevřeli, jako možnou cestu evakuace vyústí rovněž v této galaxii. Posádky pozemských raketoplánů mají dostupné nástroje pro to, aby dokázaly najít hvězdu Omicron i svoji domovskou planetu v její blízkosti.“
Ředitelka pohlédla na předsedu rady. Tvářil se nezúčastněně, jeho hlas v Intergalaktické radě byl přitom rozhodující. 
Uvědomila si, že jí na lidech záleží, že si přeje, aby dostali šanci přežít. Do posledních vět vložila veškerou naléhavost, jaké byla schopná: „Veškeré ovlivnitelné možnosti jsme nastavili tak, aby planeta Země dorazila k Omicronu zhruba ve stejnou dobu, kdy se v jeho blízkosti otevře červí díra a začne do galaxie propouštět rakety vyslané ze Země. Záleží teď jen na rozhodnutí Intergalaktické rady, zda dostaneme svolení k otevření červí díry a nasměrování Země na oběžnou dráhu Omicronu. Naše doporučení zní ANO a podrobnou dokumentaci k projektu jsem již odeslala všem členům rady.“

V soustavě Omicron nazvané podle centrální hvězdy se objevila červí díra a v blízkosti hvězdy nová planeta, která se usadila na oběžné dráze a začala kolem ní obíhat. Starý muž seděl v masivním starožitném křesle, prohlížel si poslední zprávy vysílané senzory z místa někdejšího vesmírného výzkumného střediska, kterému kdysi říkali Island, a s údivem sledoval, jak nad planetou vychází nové fialové slunce.













































Starý muž odpočíval v masivním starožitném křesle a místnost měkce osvětlovalo světlo lampy. Pokoj byl zařízen v duchu starodávné secese a okna byla zatažena měkkými sametovými závěsy. Muž se zhluboka nadechl, a když otevřel oči, virtuální realita pokoje zmizela a byla nahrazena obrazovkou hologramu, na kterou ze své paměťové sekce začal promítat vzpomínky. 
Na všech byla jedna žena v různém věku. 
Holčička, dívka, studentka, mladá žena. 
Alice, jeho dcera, byla multipotenciální a měla fotografickou paměť. Co si jednou zapamatovala, už nikdy nezapomněla. Na univerzitě vystudovala astrofyziku a jako druhý obor si přibrala pěstování nutričně vyvážených plodin v extrémních podmínkách. Krásně malovala a měla téměř absolutní sluch. U poslední vzpomínky se muž zastavil a pustil si ji na hologramu jako film.
„Mám nové výpočty, tati. Červí díra začíná být nestabilní a během několika dnů se patrně uzavře. Máme poslední možnost vypravit ještě jednu evakuační loď. Je připravena k odletu plně vybavená vším potřebným. Výběr posádky a evakuovaných byl upraven algoritmem posledního letu. Start je naplánován na pozítří,“ otevřela před ním na hologramu řadu složitých výpočtů.

Usmál se. Ani po těch letech si neuvědomovala, že vnitřní svět jejího kreativního mozku je obyčejnému smrtelníkovi uzavřený a že i jemu, špičkovému vědci v oblasti kvantové fyziky a genetického inženýrství, nezbývá nic jiného, než své geniální dceři věřit.
Pohladil ji po ruce: „Poletíš s nimi.“
„Cože? Ne, to ne, neopustím tě,“ protestovala.
„Neříkám to jako tvůj otec, ale jako předseda rady OSN. Je to rozkaz. Rada už dávno rozhodla o tom, že odletíš s posledními evakuovanými. Budou tě potřebovat. Jsi chodící encyklopedie,“ mrknul na ni.
„Na každé lodi jsou v paměťové sekci uloženy všechny podstatné vědomosti, které lidstvo za dobu svojí existence nashromáždilo. Nepotřebují mě,“ pokusila se odporovat.
„Jenže ty víš, jak je použít. Navíc jsi odborník na pěstování v extrémních podmínkách a to se může hodit. Je rozhodnuto, tvoje protesty jsou zbytečné,“ zvedl ruku a dal jasně najevo, že tento rozhovor je u konce. 
„Dobře,“ řekla smířlivě, „uděláme si zítra hezký den.“
Trochu posmutněle se na ni usmál: „To bohužel nebude možné. Byla jsi zařazena mezi posádku. Máš dvě hodiny na to, aby ses připravila. Na lodi musíš být ještě dnes v noci.“
Už se neudržela a rozplakala se: „Proč tati, proč se to všechno děje?“
„Jsme jen stopou v moři vesmírného prachu, pamatuj si to,“ utřel jí slzy stejným gestem, jako to dělal, když byla malá, a podal jí malý bavlněný kapesník. 
Vzala ho nevěřícně do ruky: „Ty ještě stále používáš ty starosvětské kapesníky? Kde je bereš? A není to proti předpisům?“
Pousmál se: „Jako předseda jsem si vyjednal výjimku. Komise usoudila, že jde o neškodnou libůstku, kterou mi v mém postavení mohou dopřát. Ale je stále obtížnější je sehnat.“
Otočil se ke stolu a ze zásuvky vyndal růžový kapesník s krajkovým lemováním a ručně vyšitým jménem Alice: „Tenhle je pro tebe. Na památku. Budu tak vždycky s tebou.“
Znovu se rozplakala. Objal ji a chvíli tam spolu jen tak tiše stáli.

Když za dva dny sledoval start poslední evakuační rakety z vesmírného výzkumného střediska na Islandu, plakal pro změnu on. Nikdo netušil, kam červí díra vede, zda se skrze ni podaří raketám proletět, a pokud ano, co je tam čeká. 
Byla to ale pro lidstvo jediná možnost, jak přežít. Slunce vyhasínalo a lidé už dlouhá desetiletí žili pod zemí. Když se před dvaceti lety objevila ve sluneční soustavě červí díra ve vzdálenosti, které bylo možné dosáhnout existujícími raketoplány, rozhodla Organizace spojených národů o možnosti evakuovat se skrze ni. 
Během dvaceti let bylo vypraveno několik desítek raketoplánů a v posledních deseti letech vedla program Evakuace červí dírou právě jeho dcera. 
Všichni evakuovaní byli dobrovolníci, kteří museli podstoupit vstupní testy, byli zařazeni do databáze a před každým letem vybíráni na základě pečlivě aktualizovaných algoritmů. Nikdo netušil, kolik raket bude možné vypravit. Červí díra mohla kdykoliv zmizet stejně náhle jako se objevila. 
Tři dny po odletu poslední rakety začala být nestabilní a do týdne zmizela úplně. Také proces vyhasínání slunce exponenciálně zrychlil. Poslední výpočet podle algoritmu, na kterém se podílela ještě Alice, ukazoval, že poslední explozivní výbuch, po kterém se celé Slunce rozpadne, přijde v řádu dní. Co nastane pak, nikdo netušil. Bylo pravděpodobné, že Zemi zasáhne ohromná radioaktivní vlna, následovaná prudkým ochlazením. 
Vzhledem k tomu, že na povrchu Země byla už jen výzkumná základna na Islandu, nebyl to takový problém. 
Nikdo ale nevěděl, co se stane s oběžnou dráhou planety, když zanikne Slunce, kolem kterého se dosud pohybovala. Nebylo jasné, jaký dopad to bude mít na gravitaci, zemské jádro, pohyb kontinentů a oceánů. 
Jisté bylo jen jedno. Tohle všechno musí někdo říct těm milionům lidí, kteří ještě na Zemi zbyli a žili pod zemí. Kdo jiný by to měl být, než předseda rady OSN.

Teď seděl v křesle a užíval si poslední chvíle objetí se svou dcerou. Byla to sice jen vzpomínka na hologramu, ale byla jako živá.
Jeho poslední projev k lidem na planetě byl stručný: „Pro přežití planety a lidského druhu jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Tisíce odvážných a pečlivě vybraných dobrovolníků byly vyslány červí dírou do hlubin vesmíru, aniž by tušili, co je tam čeká. Ani my, kteří jsme zůstali tady na Zemi, nevíme, co je před námi. Nedokážu vám říct, co se stane, až se Slunce rozpadne a vyhasne i jeho poslední paprsek. Nevím to. Mohu vám říct jediné. Buďte s těmi, které máte rádi a na kterých vám záleží. Největší síla lidstva jako druhu spočívá v sounáležitosti. Na ničem jiném už nezáleží. To nejdůležitější je být spolu.“
 
Když se za několik dní Slunce posledním výbuchem rozpadlo, ohromná tlaková vlna vymrštila Zemi z její dosavadní oběžné dráhy a poslala ji hluboko do Vesmíru mimo Sluneční soustavu, daleko za hranice galaxie, kterou lidé kdysi dávno nazvali poeticky Mléčná dráha.
 
V centrálním intergalaktickém středisku pro výzkum životaschopnosti entit na bázi nukleových kyselin probíhalo závěrečné setkání projektu Gaia. 
Kromě hlavních výzkumníků projektu se ho zúčastnila i ředitelka střediska a také předseda Intergalaktické rady. 
Na závěr si vzala ředitelka slovo: „Na základě vyhodnocení veškerých dostupných informací vydávám následující doporučení pro rozhodnutí intergalaktické rady, a to pokračovat v projektu Gaia. Biologické entity, které jsme nazvali lidé, prokázali během své existence značnou životaschopnost. Parametry procesu ohýbání mezihvězdného prostoru jsme nastavili tak, že Země je momentálně směřována do jiné galaxie s hvězdou, které říkáme pracovně Omicron, a která se svými vlastnostmi blíží jejich Slunci. Červí díra, kterou jsme ve Sluneční soustavě otevřeli jako možnou cestu evakuace a kterou lidé dokázali využít, vyústí rovněž v této galaxii a lidé mají dostupné nástroje pro to, aby dokázali najít Omicron i svoji domovskou planetu v její blízkosti. Veškeré ovlivnitelné možnosti jsme nastavili tak, aby planeta Země dorazila k Omicronu zhruba ve stejnou dobu, kdy se v jeho blízkosti otevře červí díra a začne do galaxie propouštět rakety vyslané ze Země. Záleží teď jen na rozhodnutí Intergalaktické rady, zda dostaneme svolení k otevření červí díry a nasměrování Země na oběžnou dráhu Omicronu. Naše doporučení zní ANO a podrobnou dokumentaci k projektu jsem již odeslala všem členům Intergalaktické rady.“
 
Na konci soustavy Omicron nazvané podle centrální hvězdy se objevila červí díra a v blízkosti hvězdy nová planeta, která se usadila na oběžné dráze a začala kolem ní obíhat. Starý muž seděl v masivním starožitném křesle, prohlížel si poslední zprávy vysílané senzory z místa někdejšího vesmírného výzkumného střediska, kterému kdysi říkali Island, a s údivem sledoval, jak nad planetou vychází nové fialové slunce.