„Ne tak to teda kurva, nechápu, ne,“ pomyslel jsem si a její slova mě zasáhla jako pěst. Žaludek se mi v tu chvíli stáhnul jako u zkoušek a snažil jsem se usmát a nedat na sobě nic znát.
„To je perfektní,“ vysoukal jsem ze sebe. Objal jsem ji, políbil do vlasů, aby neviděla můj vyděšený výraz, a šel si na balkon zapálit.
Po cestě jsem si nalil trochu ginu do sklenice, z bundy vytáhnul krabičku a zavřel za sebou prosklené dveře. Jemně jsem si promnul oči, vsunul si cigaretu mezi rty, zapálil si a chvíli jen bezmyšlenkovitě vdechoval a vydechoval kouř.
Nechápal jsem nejen to, jak se sakra mohlo stát, že Linda otěhotněla, ale ani to, jak jsme se vlastně spolu dostali až sem. Měl to být přece románek na pár týdnů, jen se pobavit, strávit s někým pár pěkných chvil a pak to zabalit, jako vždycky.
Navíc na Lidně se mi líbilo, že o dětech nikdy nijak nemluvila, netvářila se, že by je chtěla a byla na ně připravená, tak jako mnoho jiných před ní.
Nikdy jsem jí neřekl, nejen že nechci děti, ale hlavně, že nechci být otec.
Nikdy jsem jí neřekl, nejen že nechci děti, ale hlavně, že nechci být otec.
Za tu dobu, co jsme spolu, koexistovali, jsem k Lindě nepojal takovou důvěrou, že jsem jí neřekl spoustu věcí.
Třeba to, že můj otec je ve vězení, kam jsem ho šel navštívit za těch deset let jen jednou, nebo to, že nevím, jestli je moje máma ještě naživu. Tohle jsem vlastně neřekl ani žádné jiné předtím. Bral jsem to jako něco, co je uzamčené někde uvnitř mě, a hledám někoho, komu bych byl ochotný, když ne svěřit, tak snad půjčit klíč.
Nedokážu si teď vybavit, jakým vzorem byli rodiče pro Lindu, jestli mi to vůbec někdy říkala, ale vím, že moji rodiče nemohli být vzorem vůbec pro nikoho.
Když jsem si zapálil už třetí cigaretu, a z tajné skrýše na balkóně vytáhnul placatku, vzpomněl jsem si na svého otce, který se ke mně v noci chodil v slzách opilý omlouvat za to, jak mě předtím zmlátil, jak žito, protože jsem mu připálil topinku. A když se mi chtěl omluvit opravdu důkladně, začal mě hladit, svlékat mi pyžamo a… Při té vzpomínce mi tělem projelo mrazení, přes páteř až dolů k prstům na nohách.
Jakmile tohle máma zjistila, zmizela z našich životů.
Když jsem ji o pár let později potkal, řekla mi, že tam s námi už nemohla být, když jsme s otcem dělali, „vždyť ty víš“, jak kdyby to byla moje volba.
Tohle byla chvíle, kdy jsem se rozhodl, že nechci nejen mít děti, ale ani být otcem a přivést dalšího tvora na tento svět. Vždyť co za člověka, je schopný své dítě takhle zklamat, a nechat ho napospas svým démonům. A jaký člověk, nechá druhého tohle dělat vlastnímu dítěti, když je ho třeba nejvíc, uteče.
Když jsem občas myslel na své rodiče, cítil jsme se zostuzený a zrazený.
Jako bychom všichni kolektivně byli vinni za to, co zlé, co se kolem nás děje.
Nebyl jsem, a ještě pořád nejsem připravený na to, že přivedu na svět dítě a pak ho zklamu. Vzhledem k okolnostem je na tohle rozhodnutí asi pozdě.
Posledním douškem jsem vyprázdnil placatku, típnul cigaretu o popelník a se smířlivým úsměvem jsem zamířil dovnitř za Lindou.
