Hebká, mladá ruka vklouzne do zhrublé a vrásčité. Spojení. Malinko se zasním a před očima se mi začne odehrávat film. Ten náš. Krásná, štíhlá, všichni se za tebou otáčeli a všichni mi tě záviděli. Když jsi mě vyzvedávala ve školce, nikdo nevěřil, že jsi moje maminka, mysleli si, že jsi moje sestra. To období, kdy jsi jen plakala a vyhlížela tátu, bych nejraději vynechala, ale je součástí našeho příběhu. Tehdy jsem pochopila, jak neskutečně silná jsi byla. Snažila jsem se žit jako ty, napodobovala jsem tě ve všem i v tvé elegantní chůzi na podpatcích. To ale skončilo fiaskem a započalo to mou lásku ke converskám.
Nejraději ale vzpomínám na to, když jsme obě oblékly pohorky a vyrazily do hor. Naše treky, při kterých jsme si řekly vše a zároveň jsme dokázaly mlčet. Cesta na Kilimandžáro mi ukázala, že žádný sen není nemožný. Vím, že když ti dám pohlídat svou dcerku, že se jí nebude chtít od tebe domů. Tolik lásky si uměla dát, svými koníčky jsi nakazila vždy celé okolí a všichni kolem tebe si pořídili kočky, jako ty.„Maminka se dnes na vás moc těšila, je dobře, že jste dorazila,“ vytrhne mě z mého filmu sestřička. Aha, nejsem v kině, jsem v pokoji se spoustou přístrojů. Vše pípá, bliká, jsem v nemocničním pokoji. Kapky infúze odpočítávají poslední vteřiny…
Mrkneš, víš, že tu je. Tvá malá holčička s rovnátky. V tvých očích zůstává stále malá, i když už je dospělá, krásná, úspěšná. Vše, o čem jsi kdy snila, ona dokázala. Je to tvůj vybroušený diamant. Doufáš, že ti to tvá dcera vše v tvých očích přečetla.
Smířená. To je to slovo. Můžeš odejít.
Ruka s přichycenou kanylou jemně povolí stisk, zchladne. Ruka s pečlivě udělanou manikúrou ji ještě pevně stiskne.
Nepláču, vím, že ji mám v srdci.
