Je pocukrováno. Na sáňky to není, ale alespoň tak. Díkybohu, že mrzne. Shánět dárky na poslední chvíli a k tomu na blátě, není žádné potěšení. Štědrý den doslova a do písmene na krku, a pro naši Danu ještě nemáme nic. Tedy nic… Samozřejmě pár praktických drobností jo, ale dárek s tím velikým D nikoli. Ono taky v dnešní době něco sehnat, není jen tak. Možná walkmana a pár kazet do něj, to by jedenáctileté holce mohlo udělat radost, ale kde tu malou mašinku sehnat? Nikde nic, regály vymetené, na předvánoční trhy nemá ani cenu chodit. V Sajůzu jede perestrojka naplno a u nás přestavba jen na papíře.
Se zalíbením hodnotím první letošní sněhový poprašek, ovšem myšlenky mě zahánějí zpět k naší domácí realitě a před chvílí ukončené návštěvě u odborníka. Zdá se, že úvahy nad nedostupností walkmana dostávají jiný ráz a hlavně směr.„Jak vám říkám, své dceři nejlépe pomůžete pořízením nějakého vhodného zvířete. Křeček, kočka, vůbec nejlepší by byl asi pes. Ten je rozhodně víc kontaktní a myslím, že potíže, kvůli kterým má vaše dcerka trable ve škole, by třeba mohl ten pes pomoct vyřešit. Za pokus to rozhodně stojí. Zkušenosti, které s tím mám, jsou rozhodně pozitivní. Záleží jen na vás, a navíc, měli byste možná vyřešený i letošní vánoční dárek,“ uzavřela svůj návrh psycholožka.
Už cestou domů jsme se rozhodli. Dáme na ni a pořídíme psa. Manželka rozhovor u dětské psycholožky zřejmě absolvovala podruhé, jelikož je připravená a už ví, kde se potřebný pes nalézá.
„Paní Nečesaná, víš ta, co se mnou dělá, tak ta zrovna včera přišla s nabídkou.“
„Prodává nějakou starou fenu nad hrobem, ne?“ ironicky podotýkám.
„No, štěně to zrovna není, ale dva roky, to je pořád mladý pes, nebo ne?“ zkoumá manželka terén. Mám pocit, že je s Nečesanou, nemytou (nemytá, to my jen tak říkáme z legrace mezi sebou) už domluvená.
„A co je to vůbec za psa? Rozumíš, já, když už bych přistoupil na takové zvíře doma, tak ať je čistokrevné. Žádnou zablešenou směsku z ulice nechci,“ pravím rozhodně.
„Právě že čistokrevný je. Je to pes a má papíry.“
„Jezevčík, nebo nějakej teriér, ne? Ten bude furt jenom štěkat. Budeme mít v paneláku dvojí peklo. Doma se psem a za dveřma se sousedama, to ti můžu garantovat už teď. Na to můžeš vzít jed,“ říkám.
„Pekinéz. Pekingský palácový psík. Víš, jak vypadá pekinéz, víš, že jo?“
„Taková malá chlupatá bestie – nebo se pletu?“
„Bestie, bestie… žádná bestie! Náhodou je to moc pěkný a roztomilý pes. Je inteligentní, vypadá trošku jako lev, má sražený čumáček. Pekinéz je důstojný a ušlechtilý pes, abys věděl. Ten náš se jmenuje Ron.“
„Počkej, jak náš? Copak ty jsi už na něho domluvená?“ Mám pocit, že se hraje hra, ve které mám zdánlivě zadělávat na něco, co už je stejně upečeno.
„Ona Nečesaná bydlí ve dvoupokojáči s dcerou. Mají toho Rona a ta dcera, počkej, ona se jmenuje, jak se jenom jmenuje…, to je jedno, ale ona je těhotná… Olina, Olina se jmenuje, rozumíš, a ještě se kvůli tomu k nim bude stěhovat ten její druh, co s ním čeká dítě asi za měsíc, nebo tak nějak, já nevím přesně termín porodu, a v tom malém bytě oni prostě všichni být nemůžou, což je snad logické, že. Já si neumím představit být v takových podmínkách s malým děckem, navíc všude chlupy ze psa. A tak oni, že by teda jako toho psa darovali. Že jen do dobrých rukou. Mě zná, a tak ví, ke komu by pes přišel a oni nám ho teda, když budeme chtít, přivedou ukázat, a když tak zůstane rovnou u nás. A teď, když říkala psycholožka, že bychom psa měli pořídit, tak se to tak sešlo, že oni dneska kolem páté s ním přijdou k nám.“
Vůbec netuším, kdy se stihla má drahá během svého proslovu nadechnout, ale upečeno to je brilantně. Je fajn vědět, že naše rodina má dobré ruce. A taky vím, že bez ohledu na mě, budeme chtít. Zvláště jakmile chlupatou bestii uvidí dcera. Ta by se muchlovala s každou čubičkou na ulici. Bude-li mít možnost, po příležitosti chňapne, i kdyby ten pes byl maskovaný krokodýl…
Takže vánoční dárek Ron. Jsem zvědavý, jak dlouho jim, myslím manželku a dceru, vydrží chodit psa ráno venčit, to jsem fakt zvědavý. Protože já jsem kladl jako svou jedinou podmínku, že ranní venčení nebude pouze na mně.
„Dobrý den! Ahoj Věruš, dobrý den, pane Háma – a, no né, tak tohle je určitě ta slečna, pro kterou Roneček je, že?“ spustila hned ve dveřích paní Nečesaná. „Tohle je má dcera…“
„Olga Nečesaná, dobrý den,“ posmutněle pravila nevysoká blondýnka s břichem tak velikým, že jsem okamžitě pojal podezření, že přišla porodit k nám. Pocit byl v té chvíli tak intenzivní, že jsem okamžitě zauvažoval, zda teče teplá voda, protože ráno byla jen vlažná.
„A tady, tady je náš Ron. Ronečku?!“ Mezi dvěma kabáty se do předsíně vkolébala chlupatá prskající koule.
„Rone, Rone, pojď, Rone!“ lákala má dcera nového kamaráda hned do dětského pokoje.
„Můžeš mu, Danuško, dát misku s vodou?“ hlesla nastávající maminka. „Určitě má žízeň. A – Danuško?!“
„Ano?!“
„Ron je odteď tvůj, tak na něho buď hodná. Moc ho nepřekrmuj a neboj se, nekouše.“
Návštěva se přesunula do obýváku. Pozvání na kávu či čaj včetně ochutnávky vánočního cukroví odmítla s tím, že nechtějí těžké loučení prodlužovat, a tak jen nezbytná suma pokynů, rad a zkušeností a honem, honem pryč, než si miláček Roneček všimne, že už tam nejsou.
Nevšiml si. Dokonce i teskné kňučení jej přešlo docela rychle. Není divu. U Nečesaných se mu nejspíš už delší dobu nikdo moc nevěnoval. Olina byla ráda, že vůbec žije, Ron byl, na rozdíl od dřívějška, na druhé koleji. Nejdřív časté nevolnosti a poté břicho zralé nejmíň na dvojčata. Vždyť se k Ronovi ani sehnout nemohla. Už aby to bylo, už aby to bylo!
Dana se Ronovi věnovala naplno. Zase někdo, kdo si s ním hraje, kdo na něj má čas. Pak šli ven a venku byli dlouho a Ronovi se novoty zamlouvaly. Večer chvíli tesknil, ale nový kamarád, vlastně kamarádka, se mu líbila a v sobotu odpoledne už byla ruka v rukávě, soudě podle vrtění ocasem spojeného s radostným skotačením kolem zdobení vánočního stromku.
„Tož, to šlo rychle,“ říkal jsem si. „Teď jen, jak dlouho takový stav vydrží.“
V neděli jsme se chystali spáchat tradiční poobědovou siestu. Znáte to, blázinec, v pondělí je Štědrý den a přípravy gradují, ale teď alespoň chvilka zaslouženého klidu. V tu dobu nesnáším neohlášené návštěvy a vůbec vyrušování všeho druhu. Nečekané návštěvy nemám rád obecně, ale nedělní zvláště. Zlatá, nezlatá. Zvuk zvonku však byl neodbytný.
„Koho to sem čerti…“ brblám. Čekali jsme kohokoliv, ale tuhle návštěvu fakt ne. Nečesaná, nemytá s Olinou v závěsu. Paní Nečesaná má v očích rozhodnost, Olina slzy. Ron vystartoval z děcáku a navzdory svým krátkým nožkám se jako blesk objevil v předsíni, radostně poštěkával a vyskakoval střídavě na nohy Nečesaných. Obě dámy se bez pozvání sunuly jako lavina do obýváku. Paní Nečesaná ani kabát nesundala a už si sedla, hned za ní i Olina s Ronovou tlamičkou v dlani. Oběma rukama na něj přes břicho nedosáhne. Nemusí nic říkat. Jobovka. S nimi na tuty přišla jobovka.
„Věruško, to byly strašné dva dny. Neumíš si ani představit, co tady,“ hlavou kývla směrem k dceři, „Olinka musela protrpět. Ještě, aby se to tak projevilo na miminku, ten stres.“
„A co, přišly jste se teda na Rona podívat?“
„Ne, Věruško. My jsme si přišly pro něj…“
„Mami! Já Rona nedám!“ rozbrečela se ve dveřích Dana, která pochopitelně vše slyšela.
„Danuško, pochop, že Ron je náš!“ promluvila Olina. „Já jsem celé dvě noci nespala a…“
„No. To můžu potvrdit! Strašné! Věřte, bylo to strašné. Být v bytě najednou bez Ronečka, že, Ronečku, že ti bylo taky smutno?!“
Ron zvedl hlavu a přesunul svůj sražený čumák do klína druhé paničky.
„Danuško, nám je to hrozně líto, ale budeš muset. My se totiž bez našeho Rona neodejdeme. My bez něho nemůžeme žít! Myslely jsme, že můžeme, ale nemůžeme. A do toho ty Vánoce…“ Olina mluví a slzy se jí kutálejí po tvářích.
Můj pohled sklouzl k manželce, co ona na to. V jejích očích se však ze všeho jeví jen náhlá bezradnost, zaskočenost a ano, ano, teď už také slzy. Brečí rovněž paní Nečesaná. Čtyři plačící ženy, já a radostně slintající pes. Paráda!
„Tati, tak dělej něco. Já Rona nedám!“ Dana už skoro hystericky řve. Nevím, co bych tak mohl v tuhle chvíli udělat, a tak jsem zašel do skříně pro kapesníky. Ty teď jsou potřeba.
„Paní Nečesaná,“ povídá manželka, „ale to je hodně nefér, hlavně kvůli Daně. Vždyť jsem vám v práci vysvětlovala, jak jsme na tom, a tohle naše potíže jenom zhorší, to mně můžete věřit. Nota bene ty Vánoce do toho, že?! Vždyť ten pes je vlastně dárek od Ježíška!“ lehce zvýšeným hlasem reaguje manželka.
„Já vím, Věruško, já vím. Nám je to fakt líto, ale přesto musíme trvat na svém. Ron je náš. Dobře, chtěli jsme jej dát kvůli miminku pryč, ale my to nakonec nějak zvládneme. Umíš si představit, co to dělá s Olinkou? Sežeňte si jiného psa. Prosím…“ A další porce slz.
„Jardo,“ manželka se otočila ke mně, „tak to budeš muset rozsoudit ty.“
No fajn. Tak ženské si všechno upekly předem, beze mě, vlastně jsem byl postavený před hotovou věc a teď, když se vše šmodrchá, já mám dělat arbitra. Stejně je věc jasná. Nečesané se bez psa nehnou. Nakonec by mohlo dojít i na potřebu teplé vody a čistá prostěradla. Kdyby tu byl s Nečesanými i nastávající tatínek, mohlo mezi námi dojít na čestný souboj včetně volby zbraně, ale není zde, tak co já teď s tím?
„Co mám na tohle říct? Danko,“ obracím se k plačící dceři, „slibuju ti, že co nejdřív budeš mít doma nového pejska. Štěňátko. Hned po Vánocích, jo? To si budeš vychovávat sama. Určitě to tak bude lepší. Vidíš přece, že Ron je teď spíš u nich než u tebe. No tak, buď rozumná,“ řekl jsem naivně, jako by ten pokyn mohl být hned vykonán, a dodal: „A teď mě omluvte, jdu se projít.“ Fakt jsem se sebral a zmizel z bytu, jen ať si to upečené vánoční neštěstí snědí kuchařky samy.
Když jsem se asi za hodinu vrátil domů, po Nečesaných a Ronovi už nebylo ani vidu ani slechu. Zmizelo vodítko, pelíšek, miska na vodu, zůstal jen dceřin pláč.
„Dano, já jsem ti slíbil štěně, a tak to taky bude, že, Věruš?“ mluvím do slzavého ticha, které ještě neví, co já už tuším.
Už během courání sídlištěm jsem jakoby náhodou málem minul naši sídlištní restauraci. Panák by mi přišel po tom extempore vhod, přemluvil jsem se a vešel. Zlatá neděle se podepisuje na složení hostů. Nula žen. No, já to nevylepším, říkám si a sedám k prázdnému stolu. Ještě, než se ke mně přišoural číšník, držím v ruce časopis, který mezi pivními tácky někdo zapomněl, nebo prostě po přečtení nechal. Titul: NÁŠ PES. Dívám se na stáří tisku. Vida, funglovka. Listuji a hlavou se mi prohánějí momenty čerstvě minulé, ale náhle jsem se na jedné stránce zasekl. Foto, chovná stanice, telefon, ihned k odběru. Chvatně dopíjím, platím a za pár minut už v papučích v teple obýváku za zavřenými dveřmi s tou stanicí mluvím. Stanice je paní a má docela milý hlas. A hlavně! Stanice je nedaleko. „Ráno? Zítra na Štědrý den? S papírama? Za polovic, že má lehounký předkus? Ne, nechceme ji na výstavy, takže vada nevadí. Ale že i tak je to krasavice? Děkuji, přijedu.“
A taky, že byla. Krasavice, kavalírka King Charles španělka. Fenka s rodokmenem. Naše malá Bonie, náš nejhezčí vánoční dárek, který k nám doputoval přímo pod stromeček.
Za tu šarádu ti děkujeme, Ježíšku.
