30. prosince 2021

Myška – napsala Alena Bruthansová

Soňa se zastavila vprostřed pohybu. Plavé prameny vykoukly zpoza čepice, bačkorky se zanořily do podzimního tlejícího listí a samovolně čvachtly.
Falešný smích večerních hostů k ní doléhal pozvolna. Zastřené poryvy větru náhle zesílily. Pevně ji chytly a, obklíčenou, nechtěly pustit z místa činu.
Čtyřnozí čmuchalové na ni trpělivě čekali u nedalekých vrat. Uši v pozoru. Stále v zápalu hry na holčičku rozverně štěkli.
Ani se nehnula. Chvíli ji ještě pozorovali a pak pochopili. Srolovali orosené jazyky a pokračovali plynule rvačkou do světa za příjezdovou branku. Nechali holčičku topit se v kaluži nešťastného nálezu samotnou.
Soňa hleděla pod sebe, způsobně a bez náznaku rozrušení. Tak, jak to dělali rodiče a večerní hosté. Umění ovládnout se zvládla dovést takřka do dokonalosti, vyjma dechu. Plíce se jí plnily zpola, mělce. Až se bála, že nevydrží. Prohraje. Omdlí.
Pozorovala tělíčko uhynulé myšky. Válelo se v bahně, a přesto bylo čisté.
Mrtvolka působila klidně, jako by spala. Jen vyvrácené, nehybné oči šeptaly Soně, že se už neprobudí.
Holčička zavrávorala. Z poznání se jí udělalo nevolno. Otočila se. Otevřela ústa. Chtěla přivolat rodiče.
Vtom k ní dolehla další vlna léty vytříbeného smíchu.
Matka i otec seděli u stolu a tleskali. Jejich obličeje v záři reflektorů nabraly vrásek a hrubých rysů. Byli bez Soni a působili upřímně šťastně. Matka si jako první všimla zkoumavého pohledu. Zamávala jí. Soňa se odvrátila. Prázdný, zastřený pohled rodičů jí působil bolest.
Pohlédla znovu na tělíčko.
Příjezdovou cestou se vracel první ohař a v těsném závěsu za ním druhý. Zpozorovali dívčin poklad. Nestihla přítelkyni schovat. Pohozenou mršinu naráz uchopili do tlam a začali se o ní přetahovat.
Roztrhli nevinné stvoření v půl a sežrali.
Dívčiny lítostivé slzy na tváři pálily jako sníh. Soňa si poprvé uvědomila svou smrtelnost.
Ohaři olízli mlsné čumáky a vyrazili za jiným dobrodružstvím na druhou stranu zahrady. Smetli holčičku neústupnými těly. Konejšivé objetí našla v mazlavém bahně.
Kolem rodičů prošla už s oschlou tváří. Pozdravila večerní hosty a nechala se matkou spěšně zavléct do pokoje. Strhla z ní kabát, bačkůrky a poté jí rukou, zamazanou od bláta, uhodila do tváře.
„Ty seš takový prase, že to snad ani není možný. Kolik ti je? No je to normální? “
Umyla si ruce, přemázla vyschlé rty a odešla.
Holčička ležela v posteli. Vchodové dveře práskly a domem opět hrála sonáta ticha. Soniny rty se třásly, srdce mlčelo a lehkost v dětských očích pohasla. Nový skelný pohled pátravě zkoumal tmu místnosti, až s ní splynul v sen.
Ohaři se vrátili do venkovní boudy. Večerní hosté si připili na zdraví.