Namátkou se mi teď vynořil Bachův Racek, Dalajlamova kočka Davida Michieho a Údolí rozhodnutí od Marcie Davenportové. Knihy, které mě beze sporu ovlivnily. Nedokážu ale říct, že ovlivnily mé psaní, nicméně zcela jistě tvarovaly můj vnitřní svět. Stejně jako Robert Fulghum, ke kterému jsem se v určitém období obracela podobně jako věřící k Bibli, nebo Victor Hugo.
Bylo mi asi deset, když jsem si přečetla speciální vydání Bídníků pro děti s názvem Ubožáci někdy z padesátých let, ve kterém byl jen zkrácený příběh Kozety a Gavroše. Chytil mě za srdce a četla jsem ho pořád dokola. Jako školačka jsem milovala knížky Karla Maye, Julese Vernea, Alexandra Dumase i Astrid Lindgrenové.
Taky mám ráda detektivky, první jsem přečetla někdy v páté třídě a přes veškerou nelibost maminky jsem se k nim neustále vracela. Agatha Christie, Dick Francis, Erle Stanley Gardner a samozřejmě Raymond Chandler byli první klasici, kteří mě zasvěcovali do onoho dětem zapovězeného žánru. O něco později se zrodila moje láska ke sci-fi, v níž je pro mě nepřekonatelným velikánem Isaac Asimov, následovaný Arthurem Clarkem.
Jsem knihomol všežravec, čtu rychle a prakticky všechno. Jeden čas jsem četla i Harlekýnky. Neměla jsem tenkrát moc času, ani kapacity, a takovou knížku jsem zvládla přečíst za dvě hodiny. Když se tak otočím za svou čtenářskou kariérou, těžko vybrat někoho, kdo mě zásadně ovlivnil. Přečetla jsem většinu knih Ericha Maria Remarqua, ale úplně nejvíc mě zasáhla Jiskra života. Rozhodně nesmí chybět ani William Saroyan a Traceyho tygr.
Taky mám ráda detektivky, první jsem přečetla někdy v páté třídě a přes veškerou nelibost maminky jsem se k nim neustále vracela. Agatha Christie, Dick Francis, Erle Stanley Gardner a samozřejmě Raymond Chandler byli první klasici, kteří mě zasvěcovali do onoho dětem zapovězeného žánru. O něco později se zrodila moje láska ke sci-fi, v níž je pro mě nepřekonatelným velikánem Isaac Asimov, následovaný Arthurem Clarkem.
Jsem knihomol všežravec, čtu rychle a prakticky všechno. Jeden čas jsem četla i Harlekýnky. Neměla jsem tenkrát moc času, ani kapacity, a takovou knížku jsem zvládla přečíst za dvě hodiny. Když se tak otočím za svou čtenářskou kariérou, těžko vybrat někoho, kdo mě zásadně ovlivnil. Přečetla jsem většinu knih Ericha Maria Remarqua, ale úplně nejvíc mě zasáhla Jiskra života. Rozhodně nesmí chybět ani William Saroyan a Traceyho tygr.
A ještě jeden nedostižný William, tentokrát Shakespeare. Toho jsem přečetla celého díky zkoušce z alžbětinského divadla na mé alma mater. Jeho sebrané spisy v geniálním překladu profesora Hilského zaujímají čestné místo v mé knihovně. A pane Tolstý vaše Vojna a mír v mé knihovně sice není, ale naprosto pohltila mé mladé studentské srdce. Exupéryho Malý princ ho zahřívá dodnes a v čarodějnických eskapádách Joanne Rowlingové nacházím netušené hloubky.
Pak je tu můj milovaný Karel Čapek, jehož kompletní sebrané spisy jsem přečetla na gymnáziu. On je možná mou největší inspirací díky své nádherné češtině. Miluju jeho hry s jazykem, to jak jeho texty plynou, zrychlují, zpomalují, zurčí, jiskří, jsou plné vášně i klidu. Díky němu jsem si uvědomila a neustále si uvědomuji, jak moc nádherná čeština je.
Samostatnou kapitolou mé čtenářské vášně jsou básníci. Seifert, Sova, Baudelaire, Verlaine, Ginsberg … Otázka Antonína Sovy „Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?“ ve mně dodnes probouzí sladkobolnou nostalgii a nyní již také mnohem více pocitům básníka rozumím.
Ti všichni a mnozí další probouzeli mou lásku ke knihám, rozněcovali mou touhu nořit se do světa spleteného ze slov a tišili můj hlad po nových příbězích a pocitech v nich skrytých. Nemám potřebu se s nimi srovnávat, jsou mojí inspirací, ne konkurencí.
Nepovažuji se za spisovatelku. Jsem zapisovatelka. Zapisuji slova a obrazy, které přicházejí odněkud zdálky, zaklepou na dveře mé duše a ta je vpustí dovnitř do mého vnitřního světa. Tam spočívají tak dlouho, než mě cosi přiměje, abych z nich spletla příběh a vypustila ho do světa jako poštovního holuba, který zná svého adresáta.
Nemyslím většinou na nikoho konkrétního, když píšu, dokonce často předem nevím, o čem vlastně budu psát. Prostě se mi to psaní nějak děje, před mýma očima se začnou vynořovat obrazy, postavy v nich ožívají, začínají žít vlastním životem a moje prsty běhají po klávesnici, aby převedly do slov všechno, co má být odhaleno.
Pak je tu můj milovaný Karel Čapek, jehož kompletní sebrané spisy jsem přečetla na gymnáziu. On je možná mou největší inspirací díky své nádherné češtině. Miluju jeho hry s jazykem, to jak jeho texty plynou, zrychlují, zpomalují, zurčí, jiskří, jsou plné vášně i klidu. Díky němu jsem si uvědomila a neustále si uvědomuji, jak moc nádherná čeština je.
Samostatnou kapitolou mé čtenářské vášně jsou básníci. Seifert, Sova, Baudelaire, Verlaine, Ginsberg … Otázka Antonína Sovy „Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?“ ve mně dodnes probouzí sladkobolnou nostalgii a nyní již také mnohem více pocitům básníka rozumím.
Ti všichni a mnozí další probouzeli mou lásku ke knihám, rozněcovali mou touhu nořit se do světa spleteného ze slov a tišili můj hlad po nových příbězích a pocitech v nich skrytých. Nemám potřebu se s nimi srovnávat, jsou mojí inspirací, ne konkurencí.
Nepovažuji se za spisovatelku. Jsem zapisovatelka. Zapisuji slova a obrazy, které přicházejí odněkud zdálky, zaklepou na dveře mé duše a ta je vpustí dovnitř do mého vnitřního světa. Tam spočívají tak dlouho, než mě cosi přiměje, abych z nich spletla příběh a vypustila ho do světa jako poštovního holuba, který zná svého adresáta.
Nemyslím většinou na nikoho konkrétního, když píšu, dokonce často předem nevím, o čem vlastně budu psát. Prostě se mi to psaní nějak děje, před mýma očima se začnou vynořovat obrazy, postavy v nich ožívají, začínají žít vlastním životem a moje prsty běhají po klávesnici, aby převedly do slov všechno, co má být odhaleno.
Sama bývám někdy překvapená, co je na konci procesu, který je pro mě čirá radost a někdy i zběsilá posedlost. Občas dokud nenapíšu všechno, co je třeba, nedokážu přestat.
Zpočátku jsem nevěřila tomu, že mám dar vnímat přicházející obrazy a vzkazy v nich ukryté, že mohu psát kdykoliv a cokoliv. Bála jsem se, že když nezapíšu hned, co ke mně přicházelo, že příběh zmizí a já o svůj dar přijdu. V mém životě se ale objevil někdo, kdo mě přiměl uvěřit. Kdo četl všechno, co jsem napsala, a podporoval mě, ať píšu dál. Je pevně spjatý s mým autorským rodokmenem, i když není spisovatel. Díky němu jsem si dovolila svůj dar rozbalit a začala jsem si ho užívat. Strach zmizel a objevila jsem vděčnost.
Zpočátku jsem nevěřila tomu, že mám dar vnímat přicházející obrazy a vzkazy v nich ukryté, že mohu psát kdykoliv a cokoliv. Bála jsem se, že když nezapíšu hned, co ke mně přicházelo, že příběh zmizí a já o svůj dar přijdu. V mém životě se ale objevil někdo, kdo mě přiměl uvěřit. Kdo četl všechno, co jsem napsala, a podporoval mě, ať píšu dál. Je pevně spjatý s mým autorským rodokmenem, i když není spisovatel. Díky němu jsem si dovolila svůj dar rozbalit a začala jsem si ho užívat. Strach zmizel a objevila jsem vděčnost.
Dnes už vím, že dar a jeho přijetí je milost. Stačí se ztišit, ponořit se dovnitř, pozorně se dívat, naslouchat slovům zdáli a nechat je vyprávět jejich příběh.
Necítím se být spisovatelkou. Ale s jistotou vím, že mám dar vnímat obrazy očím skryté, zachytit šepot v hloubce duše, a utkat z nich příběh s důvěrou, že si najde toho, komu je určený. Možná nejsem rašící větev stromu všech úžasných autorů minulosti i současnosti, jen životaschopná svérázná haluz. Ale jsem to já a psaní je moje láska a můj život.
Zadání:
Napište 3 jména, která vás v psaní ovlivnila či ovlivňují. A za domácí úkol zkuste sestavit váš kreativní rodokmen, když zapátráte, kdo zase ovlivnil Vaše vzory.
