Sokotra, ostrov koz a dračí krve - napsal Michal Hejna

Sokotře se přezdívá Ostrov stromů dračí krve nebo také Galapágy Indického oceánu. Žijí a rostou na něm stovky druhů živočichů a rostlin, z nichž více než třetinu najdeme pouze zde. Zasloužila by si ale i méně přívětivý přídomek Ostrov koz.

„Sokotra má asi sto tisíc obyvatel, na které před patnácti lety připadalo asi čtyři sta tisíc koz. V současnosti to ale bude podstatně více,“ sděluje nám příjemná blondýnka Lucie z Mendelovy univerzity v Brně, která se Sokotře a jejím kozám věnuje v rámci svých výzkumných programů.
Počet koz je na sokotránském venkově ukazatelem bohatství. Kozí maso a mléčné výrobky zde spolu s rýží tvoří základ jídelníčku. Chov koz má ale nepříznivý dopad na sokotránskou přírodu. Ač to tak na první pohled nevypadá, ovlivňují i populaci symbolu ostrova, stromu dračinec, zvaného též strom dračí krve. Jeho jméno je dáno temně rudou pryskyřicí, za kterou zajížděli na Sokotru už kupci v období antického Říma. Pro své léčebné účinky byla oblíbena nejen u bohatých Římanů, ale i mezi vojáky a gladiátory. Nejstarší současné stromy pamatují portugalské kolonizátory ostrova z 16. století. Mladé jedince zde ale nacházíme vzácně.

Dračinec

„Dračinců na ostrově sice najdeme mnoho tisíc, ale většinou jde o jedince staré několik desetiletí či století. Mladé dračince rostou pouze v těžko přístupných místech v horách. Všude jinde je spasou kozy a hrozí jim tak pomalé vymírání. A netýká se to pouze dračinců ale i dalších unikátních druhů rostlin,“ doplňuje Lucie. Její výzkum se zaměřuje na dvě témata. První částí je nový kvalifikovaný odhad počtu koz, druhým jsou kozí paraziti.
Dnes s ní vyrážíme do vesničky ve vnitrozemí na planině Firmihin. Náš řidič, průvodce a překladatel v jedné osobě, vyjednává návštěvu u stařešiny obce. Brzy jsme uvedeni do jeho domu, usedáme v místnosti, jejíž jediné vybavení tvoří koberec a podél stěn položené polštáře, a jsme pohoštění černým čajem s mlékem. Začíná ta příjemnější část výzkumu - dotazník. Ke stařešinovi míří první otázka: „Jak jste starý?“ 

Přichází odpověď, která nás překvapí, ale pro Lucii není neznámá:

„Přesně to nevím, něco mezi sedmdesáti a devadesáti.“
Následují dotazy na počet chovaných koz, množství narozených koz, množství poražených koz, důvody neplánovaných úmrtí a mnoho dalších kozích otázek.
Po rozhovoru přechází Lucie k té - z laického pohledu - méně příjemné části výzkumu. Se stařešinovým svolením sbírá po okolí kozí exkrementy, ve kterých bude později hledat parazity. Procházíme také zdroje vody, kam se chodí kozy napájet, a hledáme zde plží přenašeče nejčastějšího parazita – motolice.

Podobný postup čeká Lucii během jejího nynějšího dvoutýdenního pobytu na Sokotře ještě mnohokrát. Více času pak stráví v laboratoři v Brně zpracováním sesbíraných vzorků. Ještě před tím ji ale čeká jeden důležitý administrativní úkon. Ze Sokotry je možné vyvážet přírodniny pouze se souhlasem ostrovní vlády, a proto bude před odletem jako každý rok žádat o guvernérem potvrzené povolení k vývozu dvou set kusů kozích exkrementů.

Původní verez

Lovec parazitů na Sokotře

Sokotře se přezdívá Ostrov stromů dračí krve nebo také Galapágy Indického oceánu. Zasloužila by si ale i méně přívětivý přídomek Ostrov koz.

„Sokotra má asi sto tisíc obyvatel, na které před patnácti lety připadalo asi čtyři sta tisíc koz. V současnosti to ale bude podstatně více“, sděluje nám příjemná blondýnka Lucie z Mendelovy univerzity v Brně, která se Sokotře a jejím kozám věnuje v rámci svých výzkumných programů. Počet koz je na sokotránském venkově ukazatelem bohatství. Kozí maso a mléčné výrobky zde spolu s rýží tvoří základ jídelníčku. Chov koz má ale nepříznivý dopad na sokotránskou přírodu. Ač to tak na první pohled nevypadá, může díky nim vyhynout i symbol ostrova, strom dračinec.

„Dračinců na ostrově sice najdeme mnoho tisíc, ale většinou jde o jedince staré několik desetiletí či století. Mladé dračince rostou pouze v těžko přístupných místech v horách. Všude jinde je spasou kozy. A netýká se to pouze dračinců, ale i dalších unikátních rostlin,“ doplňuje Lucie. 

Její výzkum se zaměřuje na dvě témata. První částí je nový kvalifikovaný odhad počtu koz, druhým jsou kozí paraziti.

Dnes s ní vyrážíme do vesničky ve vnitrozemí na planině Firmihin. Náš řidič, průvodce a překladatel v jedné osobě vyjednává návštěvu u stařešiny obce. Brzy jsme u vedeni do jeho domu, usedáme v místnosti, jejíž jediné vybavení tvoří koberec a podél stěn položené polštáře a jsme pohoštění černým čajem s mlékem. Začíná ta příjemnější část výzkumu, dotazník. Ke stařešinovi míří první otázka – Jak jste starý. Přichází odpověď, která nás překvapí, ale pro Lucii není neznámá.

„Přesně to nevím, něco mezi sedmdesáti a devadesáti.“ Následují otázky na počet chovaných koz, množství narozených koz, množství poražených koz, důvody neplánovaných úmrtí a mnoho dalších kozích otázek.

Po rozhovoru přechází Lucie k té z laického pohledu méně příjemné části výzkumu. Se stařešinovým svolením sbírá po okolí kozí exkrementy, ve kterých bude později hledat parazity. Procházíme také zdroje vody, kam se chodí kozy napájet, a hledáme zde plží přenašeče nejčastějšího parazita – motolice.
Podobný postup čeká Lucii během jejího nynějšího dvoutýdenního pobytu na Sokotře ještě mnohokrát. Více času pak stráví v laboratoři v Brně zpracováním sesbíraných vzorků. Ještě před tím ji ale čeká jeden důležitý administrativní úkon. Ze Sokotry je možné vyvážet přírodniny pouze se souhlasem ostrovní vlády, a proto bude před odletem jako každý rok žádat o guvernérem potvrzené povolení k vývozu dvou set kusů kozích extrementů.