11. prosince 2021

Esence pocitů – napsala Vendula Beaujouan Langová

Krásné
Nebula mého srdce
„Mám na zahradě teleskop. Přijď se někdy podívat na noční nebe!" pobídl mne Kryštof.
A tak jsem přišla. Zvědavě jsem nahlédla do optiky dalekohledu a při tom pohledu se mi zatajil dech.
Na nebi zářilo uprostřed souhvězdí Kasiopeji velké srdce, poskládané z několika barev, a kupa hvězd kolem. Mlhovina srdce.
V šedi velkoměsta už jsem úplně zapomněla na to, jak vypadá taková nadpozemská krása stará 7500 světelných let.
Ocitla jsem se zase v časoprostoru vesmíru!
Kryštof se jen usmál a s něhou mi pošeptal: „Právě jsi důkazem teorie relativity! Ať světlo proudí jakoukoli rychlostí, zpomalila jsi čas!"

Hnusné
Životní trauma
Protlačila se až k pódiu, aby své idoly z Eagles of Death Metal spatřila zblízka. Svíjela se v rytmu kytar, když zaslechla něco jako výbuch petard.
Vtom hudbu přerušily pronikavé rány z kulometu a kulky nikoho nešetřily. Byl slyšet jen zoufalý křik. Lidé padali jako podťatí. Nastala panika.
Lehla si na břicho na zem a strachem se počůrala. Vedle ní se svalil mladík krvácející z hrudi. Lapal po dechu a plakal. Umíral. Chytla ho za ruku.
Mužské hlasy řvaly sálem: „Bombardujete naše bratry v Sýrii a Iráku! Tak co čekáte! Přišli jsme vám to oplatit!" Pak jeden chňapl po mladé ženě a napálil jí kulku přímo do spánku.
Nebylo úniku, všude číhala smrt.

Smutné
Podzimní deprese
Stmívá se čím dál tím dřív a s přicházející tmou vyhasínám.
O dlouhých podzimních večerech okouším vlastní samotu a zahaluji se do šedé mlhy ponurých myšlenek. Mé srdce vychladá a stává se nepoddajným. I můj rozum stagnuje. Chybí mi ten, kdo by ve mně probudil život a vdechl mi čerstvý vzduch. Ten, kdo by mne pohladil po duši i po těle a vyhnal tíživé splíny podzimu. Kam odešla lidská vřelost a srdce na dlani? Každý se uzavírá do tepla svých domovů, do svých problémů.
Jsem ponořena v nekončící noci a přepadá mne smutek.

Veselé
Dětský svět
Malá kudrnatá holčička sedí uprostřed pískoviště a pozoruje, jak si ostatní děti spolu hrají. Říká si, jaké by to asi bylo mít sourozence. To by s ním pak mohla sdílet kdejakou lumpárnu!
Otočí hlavu k lavičce, na které sedí její maminka, a zeptá se s jiskřičkami v očích: „Maminko, mohla bych mít bráchu nebo ségru?“
Maminka pozvedne hlavu od rozečteného časopisu a s omluvným úsměvem pronese: „Víš, tatínek už další děťátko nechce“. Holčička však nesmutní. Dojde k mamince, vezme ji za ruku a zaprosí: „Pojď, mami. Najdem si jinýho tatínka!“