Blížím se k muži, který hraje a kouká do prázdna. Vytahuji peněženku a vhazuji mince do klobouku. Pán umí, derou se mi slzy do očí. Zaposlouchám se do melodie a hlavou mi projíždí vzpomínka.
Těžko říct, kdy se tam opět podívám...
V hlavě mi jede film, vidím jejich tváře. Muzikoterapie začíná a všichni září úsměvem.
Pomyslím si: “Tak který se dnes do mě asi zamiluje?”
Jsou to mé lásky. Bezhlavě se vrhají do všech aktivit, se kterými přijdu. Beru do ruky kytaru a jdeme na to.
Vracím se na zem, vím, že situace s covidem se zrovna nelepší! Jedno vím ale jistě, že mi vesmír občas plní přání...Vždy jsem si přála kapelu a mám ji.
SNAD SE K NÍ BRZY VRÁTÍM....
