Říkám si ve chvíli kdy dočítám moudrá Dalaljámova slova z jeho slavné knihy Otevřené srdce. Jeho doporučené meditační techniky mi slibují, že pokud je budu dodržovat, čeká mě v budoucnu velice spokojený život. A to je přesně to, co chci.
Možná, že by mi pak do cesty vstoupil i nějaký muž. Tím tedy myslím muže, jako partnera. Člověka, se kterým je sranda a mohli bychom spolu fungovat jako rodina.
Už mám dost takových těch vztahů, kdy se chlap nechce příliš moc vázat a jakmile se ve mě začnou probouzet trochu víc city, zdrhá.
Vlastně, když si tak nad tím přemýšlím, musím uznat, že už si dávám docela pozor. Skoro bych i mohla říct, že jsem se vůči mužům uzavřela a raději se s nimi do hlubších ani mileneckých vztahů nepouštím. A mám svatej klid.
Jenže tohle taky nechci. Nechci skončit sama, jen proto že se bojím.
Ta knížka mi přišla opravdu v pravý čas. Přesně ve chvíli, kdy jsem ochotna dát tomu všemu ještě šanci. Zkusím to. Zkusím trochu povolit a pootevřít vrátka a uvidíme.
Brno, hlavní nádraží.
Vystupuji z vlaku a hlavou mi běhají všechny tyto myšlenky. Jsem připravena.
Jak říkám. “odtěď už bude všechno jinak!” Jdu na to.
Sestoupím ze schodů vagónu druhé třídy a pokračuji chůzí gazely.
Zhluboka se nadechnu a začínám vnímat své srdce. Uvnitř něho si představuji bílé světlo, které se s každým nádechem rozšiřuje. Začínám vnímat lidi kolem sebe. Začínám se usmívat. Zvedám hlavu. Otevírám srdce a cítím lásku. Ono to fakt funguje.
Vycházím z podchodu po schodech na ulici a cítím, že mé světlo začíná zářit i směrem ven a lidi kolem mne jsou najendou také mnohem zářivější. Ten pocit si užívám. Jakoby ze mne spadl kámen.
Snad ve stejný okamžik míjím muže, který zřejmě jako jeden z mála lidí přehlídl mou zář a jeho potřeba sdílení sebe sama je poněkud dost odlišná.
Zřejmě jen u sebe neměl kapesník a měl velkou rýmu. Proto tedy natáhl svůj sopel, který se mu spouštěl z nosu přes nosohltan a tento hlen, který mu uvázl v dutině ústní vyflusl velmi intenzivně ven.
Přestávám vidět na jedno oko. Nevím co přesně se děje. Jsem téměř oslepená. Nevidím. Jsem snad osvícená?
Postupně mi dochází, že nikoliv. Začínám chápat, že jde pouze jen a jen o přímý zásah. Tedy o střet jeho hlenu s mým levým a částečně i pravým okem, na keré si mi krásně přilepil. Mám zatmění.
“i am sorry i am sorry…, omlouvám se, i am sorry” překotně opakuje, zatím co kolem mne provinile poskakuje s ubrouskem a snaží se z mého obličeje dát tu slizkou věc pryč. Tím celou situaci samozřejmě ještě zhoršuje a doslova rozmazává.
Nevím jestli se mám smát, nebo brečet a přemýšlím, co mi to ten vesmír naznačuje.
Během toho, co mě doprovází na zastávku tramvaje mi prozrazuje, že je angličan, který tu působí jako lektor. Do rukou mi dává svou vizitku i s lekcí angličtiny zdarma, kterou mám prý přijmout jako omluvu.
Tak já nevím.
