V roce 2010 jsme na naší cestě Austrálií strávili tři dny v pustinách v oblasti Finke River, asi 200 km jižně od Alice Springs. Řeka Finke nám v píscích uvěznila auto a tak nezbylo, než se vydat pouští na sever pro pomoc.
Jeli jsme kolem dočasného jezera s narůžovělou vodou, okolo kterého se pásla stáda osamoceného dobytka. Pronikavě červená cesta vedla řídkou buší s keři a nízkými stromy a jen některé úseky byly mokré, blátivé a s kalužemi stojaté vody. Projížděli jsme je se vzrůstající jistotou, protože auto si dokázalo s přehledem poradit se vším, s čím jsme se zatím na cestě potkali. Přejeli jsme první brod řeky. Objeli jsme dlouhý blátivý úsek buší v mazlavém blátě, které stříkalo vysoko nad kapotu. Skvělé! Žádný problém.
Přijeli jsme znovu k řece. Tentokrát byla o hodně širší a zdálo se, že tu teče i víc vody. Příliš nadšený z předchozích bezproblémových průjezdů jsem udělal chybu. Nešel jsem si řeku prvně projít, abych zjistil, kde přesně je brod a kolik je v něm vlastně vody. Bylo to porušení pravidel, které je nutné dodržovat, zvláště když jedete sami bez doprovodu dalších vozů. Stalo se. Vjeli jsme do řeky. Alice stála na břehu a natáčela a děti nadšeně mávaly z oken auta. Jeli jsme po štěrku, ale dno klesalo a auto se zanořovalo hlouběji a hlouběji. Zařadil jsem zpátečku. Tudy to nepůjde. Motor zavrčel a auto se poslušně vydalo zpět ke břehu. Na mělčině jsem se otočil a jel kousek podél břehu proti proudu. Zdálo se, že o něco výše by to mohlo být lepší. Nebylo. Během okamžiku jsme sjeli ze štěrkového dna a dostali se do hlubokých písků. Propadli jsme se o kousek níž, naklonili se na bok a v tu chvíli se už kola protáčela naprázdno. Zkusil jsem zpátečku. Nic. Jen jsme o pár centimetrů zase klesli. Tak znovu jedničku. Voda se vaří, ale auto stojí na místě. Je to špatné. Otevírám dveře a dovnitř se hrne voda. Obcházím trochu bezradně auto. Jdu ke dveřím na druhé straně, kde na předním sedadle sedí Mates s Adélkou. Tudy ještě dovnitř neteče. Postupně je oba dva přenáším na břeh, což je vlastně zbytečné, protože o něco později se v té vodě budou stejně sami ráchat. Zkouším kola vyhrabat z písku, je to ale spíš horší, kola se vždy jen propadnou o něco níž. Děti i Alice mi nosí kameny a kusy dřev, já je podkládám pod kola a znovu zkouším s autem popojet. Nic. Po pár pokusech je jasné, že s tím sami nehneme. Trochu mi vysychá v krku. Zato auto vlhne. Oba výfuky blafají pod hladinou. Tak tohle je docela průšvih. Paniku si ale nemůžeme dovolit. Nerad a s obavami vypínám motor. A je to.
Teď musí přijít plán B. Kousek zpátky po cestě jsme viděli plechový domek, vypadal opuštěně, ale co když tam někdo je. Vzal jsem do ruky láhev s vodou a vydal se asi 1,5km zpátky. Plechová bouda tam stála, ale prázdná a opuštěná. Tak tudy ne. Vrátil jsem se zpátky na břeh k Alici a dětem. Podle mapy by kousek odsud, dál po cestě, mělo být tábořiště. Je odpoledne, půjdu se tam podívat. V ideálním případě tam seženu nějaké auto, které nám pomůže.
Po dohodě s Alicí jsem přebrodil řeku na druhou stranu a vydal se na průzkum. Šel jsem po cestě z červeného písku a vyhlížel tábořiště. Podle mapy nemělo být daleko. Po hodině jsem narazil na plot a bránu. Hranice národního parku Finke Gorge. To není dobré. Myslel jsem si, že už jsme uvnitř. Tábořiště tedy musí být ještě o kus dál. Šel jsem dalších dvacet minut, znovu po břehu řeky, ale tábor pořád nikde. Nakonec jsem se musel otočit, abych se do setmění dostal zpátky k autu. Cestou se mi hlavou honilo, co je možné a nutné udělat proto, abychom se z téhle šlamastiky dostali. Vycházelo mi v zásadě jediné. Zítra budu muset jít znovu po stejné cestě dál a projít ji až do nejbližší osady a tam sehnat pomoc. Sedět na místě se mi nechtělo.
Když jsem dorazil zpátky k autu, měla Alice už na břeh vynesené všechny důležité věci a dokonce i hořel oheň. S ním všechno vypadalo o něco optimističtěji. Zprávu o výsledcích mého průzkumu přijala Alice naprosto statečně, stejně tak i plán na zítřek.
Konečně bylo ráno. Slunce bylo sice ještě pod obzorem, ale nesmělé šírání oznamovalo nový den. Už abych vyrazil. To noční čekání nestálo za nic. Ještě nabalit batoh: lehký spacák, 4,5 litru vody, tři jablka, pár plátků sýra a chleba, nůž, zapalovač a pár bonbónů a tabletek glukózy. Zamával jsem dětem, které se zrovna probouzely a objal se s Alicí. Nejpozději zítra jsem zpátky s pomocí, ujistil jsem ji. Snad to znělo důvěryhodně. Řeku jsem přešel v místě, kde měl být brod. Voda byla do půli stehen, ale byla teplá. Na druhé straně byla písečná cesta plná zvířecích stop. Šel jsem po ní stejně jako včera a za hodinu jsem byl na okraji parku. Prošel jsem branou a o kousek dál se znovu dostal k řece Finke. Konečně to začínalo být zajímavější. Pokračoval jsem další hodinu a dospěl k druhému brodu. Podle mapy jsem usoudil, že tábořiště Bogy Hole by už nemělo být daleko. Ale samotné tábořiště stejně nic neznamenalo, zvlášť za stávajícího vodního stavu. Taky vyčíst něco z mojí mapy Severního teritoria, kde celý Národní Park Finke tvořil obdélníček o stranách 1x2cm, bylo docela problematické.
Přebrodil jsem řeku. Na druhé straně byl písčitý břeh, cesta vedla hlubokým pískem mezi stromy, několikrát se zatáčela, až se dostala na štěrkové podloží. Tady začínala být orientace obtížná. Cesta v podstatě zmizela a správný směr se dal odhadovat jen podle starých otisků pneumatik zanechaných v pláni oblázků, valounů i větších kamenů. Dokud tam byla i vegetace, docela to šlo. Pak jsem ale přišel na místo, kde stopy končily u bahnitého břehu řeky, která se rozlévala na šířku aspoň 50m. Tady přece nemohl být brod! Všude bahno a hluboká voda. Pustil jsem se dál po břehu a snažil se najít pokračování cesty. Za půl hodiny bylo jasné, že tudy to nepůjde. Všude kolem byla vysoká tráva, křoviny a stromy pospojované žlutými pavučinami s obrovskými pavouky. Chvilku jsem mezi nimi kličkoval, ale nakonec to vzdal a vrátil se zpět na štěrkovou pláň. Znovu jsem prohlížel koleje, které končily na bahnitém břehu. Co se dá dělat. Budu muset do zase řeky, s batohem nad hlavou a s botama na nohách. Nějak se na ten druhý břeh musím dostat. Když jsem měl vodu už skoro po prsa a protější břeh byl pořád docela daleko, zahlédl jsem v zátočině štěrkovou hrázku. Tam musí být brod! Přešel jsem ho! Rozradostněný jsem vylezl z vody a vydal se kus zpátky. Bez problému jsem přešel štěrkovým korytem na druhou stranu a opět našel vyjetou cestu. Paráda! Dokonce se mi zdálo, že podle mapy lze poznat, kde zrovna jsem. Cesta se odkláněla kousek od řeky a zrovna tak to vypadalo i na mapě. Měl bych obejít kopec, vrátit se k řece a tam by už konečně mělo být to tábořiště Bogy Hole. Všechno sedělo, jen tábořiště nikde. Místo toho cesta znovu vedla přes řeku na druhou stranu. Znovu jsem přebrodil a vcelku bez problémů našel pokračování trasy. Vedla širokou terasou ve velikém zákrutu řeky. Místy přecházela v písečné pasáže a pak se zase ztrácela ve štěrcích. Čím dál míň jsem tušil, kde se na mapě nacházím. Věděl jsem, že se musím držet řeky, ale to nebylo tak jednoduché. Měl jsem dojít k soutoku a pustit se proti proudu levého přítoku. Bez cesty byl ale postup vpřed značně komplikovaný. Nakonec jsem zase našel stopy ve štěrcích a šel po nich směrem, který se mi moc nezdál, ale existující stopy byly vším a navíc, pokud vedly jenom trochu na sever, bylo vlastně jedno, kudy jdu. Východo-západním směrem vede silnice spojující Alice Springs a Hermansburg a na tu ať už narazím kdekoliv, je vyhráno.
Přešel jsem znovu řeku, možná podesáté. Bylo už pořádné vedro a můj pitný režim měl daleko k ideálu. Pil jsem co hodinu asi dvě deci a k tomu střídavě polykal tabletky glukózy a sladké bonbony. Kupodivu to na tohle palivo docela šlo.
Cesta se opět vrátila k řece a ve chvíli, kdy už to s navigací vypadalo nadějně, ztratila se úplně. Přešel jsem řeku a několik jejich ramen sem a tam. Na východní straně jsem našel jakousi dřevěnou ceduli. Bylo na ní napsáno, že tudy cesta autem nevede. To jsem ovšem věděl i bez cedule, protože terén v okolí byl obtížně prostupný i pěšky. Hledání další cesty jsem věnoval tři hodiny, bezvýsledně. Žádná stezka kýženým směrem. Nakonec jsem se pustil na sever vysokou trávou, které jsem se prve chtěl vyhnout. Nalezenou kovovou tyčí jsem máchal před sebou a snažil se zaplašit hady a myšlenky, co se stane, pokud se ti hadi dostatečně rychle nevyděsí. Moc důvodů k optimismu nebylo. Měl jsem za sebou osm hodin pochodu bez přestávky a začínal mít problém s vodou. I přes úsporný režim byly dva litry pryč. Pro jistotu jsem si do prázdné láhve nabral vodu z řeky. Ve stejnou chvíli ale prasklo víčko na kanystru s původní pitnou vodou a ta se vylila na zem. Svým způsobem se mi ulevilo. Už nemusím vodou šetřit. V řece je jí dost. Pořádně jsem se napil, byť s obavami, a doplnil vodu do prázdných plastových lahví.
Po nepříjemném úseku vysokou trávou jsem narazil na rozvaliny a objevil ceduli Bogy Hole. Teprve Bogy Hole! Tu jsem měl minout už před pár hodinami. Odsud je to na silnici ještě aspoň 30km. Ale to se dá ujít, jen kdybych zase našel cestu. Místo po cestě jsem se ale dál prodíral vysokou trávou na břehu řeky, přelézal naplavené kopečky a doufal, že u dalšího meandru narazím zase na svoji cestu. Po další nekonečné hodině se tak stalo. Od té chvíle jsem už cestu neztratil, i když to někdy vyžadovalo několikrát se vrátit a hledat. Cesta i nadále měnila svoji tvář. Dlouhé písečné duny, štěrková pole, úseky s bahnem a vodou.
Konečně jsem došel ke kýženému soutoku. Bylo jasné, že to za dnešek do Hermansburgu nestihnu, ale na druhé straně jsem si byl čím dál jistější, že to další den dojdu. Pokračoval jsem v chůzi až do večera. Za soumraku jsem si na písečném břehu rozdělal oheň a donutil se sníst pár kousků chleba. Sýr jsem nemohl ani vidět a jablka padla po cestě. Připravil jsem si zásobu větví na přikládání, rozložil u ohně promočené boty a ponožky a zalezl do spacáku.
Druhý den jsem vstal ještě za tmy. Noc proběhla docela klidně a já se cítil odpočatý. Bylo už trochu vidět a trasa byla jasná. Pomalu svítalo. Jen mě čím dál tím víc trápila otázka, jak brzy se dostanu zpátky k Alici a dětem. Bylo jasné, že to čekání musí být pro ně hodně nepříjemné. Rokle, kterou jsem kráčel, ještě vězela ve stínech, ale v tom jemném světle byla strašně krásná. Kousek ode mě stáli a zvědavě větřili tři dingové. Bylo to celé úžasné, trochu neuvěřitelné vzhledem k okolnostem, ale právě proto jsem neměl ani čas ani myšlenky se tím nějak zvlášť kochat. Po půl hodině rychlé chůze jsem došel k severní hranici parku a prošel jeho branou. Teď už se dalo se jít zcela mechanicky. Ze zamyšlení mě probralo něco nezvyklého. Co to je? Snad světlo lampy? Ne to nemůže být, to je spíš jasná hvězda. Ale ne, přece jen je to lampa. Šel jsem rychle dál. Po chvíli už bylo vidět osamocené stavení a okolo několik menších staveb. První část Odyssey skončila. Došel jsem k domu rodiny aboriginců a všechny je probudil. Přesto byli moc milí a chtěli mi pomoci. Popisoval jsem ji svoji cestu a oni se usmívali a kývali hlavou. Ano, Bogy Hole znali, krásné místo. Hlava rodiny se mnou nasedla do auta a vezla mě posledních 12km autem do Hermansburgu na policejní stanici. Tam jsem pro změnu vzbudil dva jiné fajn chlapíky, místní policisty. Nevedli žádné zbytečné řeči. Neptali se, proč jsme tam jezdili, ani se mnou nezačali sepisovat nějaký protokol. Dali mi vodu a začali balit věci do dvou terénních aut. Ukázal jsem jim na mapě, kam je potřeba se dostat. Pokývali hlavami a začali plánovat cestu. Byl jsem přesvědčený, že budeme muset jet okolo, asi 200km, přes Alici Springs a přijet k našemu autu stejnou cestou, kterou jsme jeli my. Cestu přes Bogy Hole, kterou jsem prošel pěšky, jsem považoval za absolutně nesjízdnou. Oni ale byli jiného názoru. Začátek byl snadný, pak ale přišly obtížné úseky a obě auta se začala navzájem vytahovat z bláta či z písku. Pořád to ale šlo. Po dvou hodinách jsme dojeli k Bogy Hole. Tam se rozlévalo široké jezero kalné vody a nebylo jasné, jak se dostaneme na druhou stranu. Při prvním pokusu o přejezd zapadl vpředu jedoucí vůz dost podobným způsobem, jako naše auto. Jen místo písku tam bylo bláto. Když jsme z auta vystoupili, zapadli jsme po stehna do bahna. Naštěstí druhé auto s navijákem se ukázalo jako všelék na jakoukoliv situaci. Abych to zkrátil. Zapadli jsme celkem osmkrát. Jeli jsme cestou, kterou bych se za cestu neodvážil označit, protože na ní byly balvany o velikosti rodinné ledničky i s mrazákem. Auta se o ně otloukala, kov skřípěl, sem tam se promáčkl nějaký plech, ale pomalu jsme pořád postupovali dopředu. Najednou se nad námi ozval hluk helikoptéry. Několikrát zakroužila a pak dosedla pár metrů od nás. Spolu s pilotem v ní byl nějaký člověk ze Sydney, který už ráno objevil naše auto v řece. Přistál u Alice, ujistil se, že je v pořádku a dal vědět policejní stanici v Alice Springs. Ta zrovna předávala informaci do našeho policejního auta. Kruh se uzavíral.
Naše auto šlo navijákem bez problémů vytáhnout. Neméně důležité bylo, že mu dvoudenní pobyt ve vodě neublížil a nastartovalo na první pokus. Rozloučili jsme se s policisty. Pomohli nám bez okolků, bez řečí a bez úřadování. Byli skvělí, stejně jako lidé z helikoptéry, kterým nebylo zatěžko několikrát přistát a ujistit se, že je všechno na dobré cestě. Ale takhle to v Austrálii prostě chodí. Lidé si tu pomáhají.
Mimochodem, nazpátek jeli policisté už objízdnou trasou. Ani 200km zajížďky se jim nezdálo horší než zpáteční cesta přes Bogy Hole roklí řeky Finke.
Jeli jsme kolem dočasného jezera s narůžovělou vodou, okolo kterého se pásla stáda osamoceného dobytka. Pronikavě červená cesta vedla řídkou buší s keři a nízkými stromy a jen některé úseky byly mokré, blátivé a s kalužemi stojaté vody. Projížděli jsme je se vzrůstající jistotou, protože auto si dokázalo s přehledem poradit se vším, s čím jsme se zatím na cestě potkali. Přejeli jsme první brod řeky. Objeli jsme dlouhý blátivý úsek buší v mazlavém blátě, které stříkalo vysoko nad kapotu. Skvělé! Žádný problém.
Přijeli jsme znovu k řece. Tentokrát byla o hodně širší a zdálo se, že tu teče i víc vody. Příliš nadšený z předchozích bezproblémových průjezdů jsem udělal chybu. Nešel jsem si řeku prvně projít, abych zjistil, kde přesně je brod a kolik je v něm vlastně vody. Bylo to porušení pravidel, které je nutné dodržovat, zvláště když jedete sami bez doprovodu dalších vozů. Stalo se. Vjeli jsme do řeky. Alice stála na břehu a natáčela a děti nadšeně mávaly z oken auta. Jeli jsme po štěrku, ale dno klesalo a auto se zanořovalo hlouběji a hlouběji. Zařadil jsem zpátečku. Tudy to nepůjde. Motor zavrčel a auto se poslušně vydalo zpět ke břehu. Na mělčině jsem se otočil a jel kousek podél břehu proti proudu. Zdálo se, že o něco výše by to mohlo být lepší. Nebylo. Během okamžiku jsme sjeli ze štěrkového dna a dostali se do hlubokých písků. Propadli jsme se o kousek níž, naklonili se na bok a v tu chvíli se už kola protáčela naprázdno. Zkusil jsem zpátečku. Nic. Jen jsme o pár centimetrů zase klesli. Tak znovu jedničku. Voda se vaří, ale auto stojí na místě. Je to špatné. Otevírám dveře a dovnitř se hrne voda. Obcházím trochu bezradně auto. Jdu ke dveřím na druhé straně, kde na předním sedadle sedí Mates s Adélkou. Tudy ještě dovnitř neteče. Postupně je oba dva přenáším na břeh, což je vlastně zbytečné, protože o něco později se v té vodě budou stejně sami ráchat. Zkouším kola vyhrabat z písku, je to ale spíš horší, kola se vždy jen propadnou o něco níž. Děti i Alice mi nosí kameny a kusy dřev, já je podkládám pod kola a znovu zkouším s autem popojet. Nic. Po pár pokusech je jasné, že s tím sami nehneme. Trochu mi vysychá v krku. Zato auto vlhne. Oba výfuky blafají pod hladinou. Tak tohle je docela průšvih. Paniku si ale nemůžeme dovolit. Nerad a s obavami vypínám motor. A je to.
Teď musí přijít plán B. Kousek zpátky po cestě jsme viděli plechový domek, vypadal opuštěně, ale co když tam někdo je. Vzal jsem do ruky láhev s vodou a vydal se asi 1,5km zpátky. Plechová bouda tam stála, ale prázdná a opuštěná. Tak tudy ne. Vrátil jsem se zpátky na břeh k Alici a dětem. Podle mapy by kousek odsud, dál po cestě, mělo být tábořiště. Je odpoledne, půjdu se tam podívat. V ideálním případě tam seženu nějaké auto, které nám pomůže.
Po dohodě s Alicí jsem přebrodil řeku na druhou stranu a vydal se na průzkum. Šel jsem po cestě z červeného písku a vyhlížel tábořiště. Podle mapy nemělo být daleko. Po hodině jsem narazil na plot a bránu. Hranice národního parku Finke Gorge. To není dobré. Myslel jsem si, že už jsme uvnitř. Tábořiště tedy musí být ještě o kus dál. Šel jsem dalších dvacet minut, znovu po břehu řeky, ale tábor pořád nikde. Nakonec jsem se musel otočit, abych se do setmění dostal zpátky k autu. Cestou se mi hlavou honilo, co je možné a nutné udělat proto, abychom se z téhle šlamastiky dostali. Vycházelo mi v zásadě jediné. Zítra budu muset jít znovu po stejné cestě dál a projít ji až do nejbližší osady a tam sehnat pomoc. Sedět na místě se mi nechtělo.
Když jsem dorazil zpátky k autu, měla Alice už na břeh vynesené všechny důležité věci a dokonce i hořel oheň. S ním všechno vypadalo o něco optimističtěji. Zprávu o výsledcích mého průzkumu přijala Alice naprosto statečně, stejně tak i plán na zítřek.
Konečně bylo ráno. Slunce bylo sice ještě pod obzorem, ale nesmělé šírání oznamovalo nový den. Už abych vyrazil. To noční čekání nestálo za nic. Ještě nabalit batoh: lehký spacák, 4,5 litru vody, tři jablka, pár plátků sýra a chleba, nůž, zapalovač a pár bonbónů a tabletek glukózy. Zamával jsem dětem, které se zrovna probouzely a objal se s Alicí. Nejpozději zítra jsem zpátky s pomocí, ujistil jsem ji. Snad to znělo důvěryhodně. Řeku jsem přešel v místě, kde měl být brod. Voda byla do půli stehen, ale byla teplá. Na druhé straně byla písečná cesta plná zvířecích stop. Šel jsem po ní stejně jako včera a za hodinu jsem byl na okraji parku. Prošel jsem branou a o kousek dál se znovu dostal k řece Finke. Konečně to začínalo být zajímavější. Pokračoval jsem další hodinu a dospěl k druhému brodu. Podle mapy jsem usoudil, že tábořiště Bogy Hole by už nemělo být daleko. Ale samotné tábořiště stejně nic neznamenalo, zvlášť za stávajícího vodního stavu. Taky vyčíst něco z mojí mapy Severního teritoria, kde celý Národní Park Finke tvořil obdélníček o stranách 1x2cm, bylo docela problematické.
Přebrodil jsem řeku. Na druhé straně byl písčitý břeh, cesta vedla hlubokým pískem mezi stromy, několikrát se zatáčela, až se dostala na štěrkové podloží. Tady začínala být orientace obtížná. Cesta v podstatě zmizela a správný směr se dal odhadovat jen podle starých otisků pneumatik zanechaných v pláni oblázků, valounů i větších kamenů. Dokud tam byla i vegetace, docela to šlo. Pak jsem ale přišel na místo, kde stopy končily u bahnitého břehu řeky, která se rozlévala na šířku aspoň 50m. Tady přece nemohl být brod! Všude bahno a hluboká voda. Pustil jsem se dál po břehu a snažil se najít pokračování cesty. Za půl hodiny bylo jasné, že tudy to nepůjde. Všude kolem byla vysoká tráva, křoviny a stromy pospojované žlutými pavučinami s obrovskými pavouky. Chvilku jsem mezi nimi kličkoval, ale nakonec to vzdal a vrátil se zpět na štěrkovou pláň. Znovu jsem prohlížel koleje, které končily na bahnitém břehu. Co se dá dělat. Budu muset do zase řeky, s batohem nad hlavou a s botama na nohách. Nějak se na ten druhý břeh musím dostat. Když jsem měl vodu už skoro po prsa a protější břeh byl pořád docela daleko, zahlédl jsem v zátočině štěrkovou hrázku. Tam musí být brod! Přešel jsem ho! Rozradostněný jsem vylezl z vody a vydal se kus zpátky. Bez problému jsem přešel štěrkovým korytem na druhou stranu a opět našel vyjetou cestu. Paráda! Dokonce se mi zdálo, že podle mapy lze poznat, kde zrovna jsem. Cesta se odkláněla kousek od řeky a zrovna tak to vypadalo i na mapě. Měl bych obejít kopec, vrátit se k řece a tam by už konečně mělo být to tábořiště Bogy Hole. Všechno sedělo, jen tábořiště nikde. Místo toho cesta znovu vedla přes řeku na druhou stranu. Znovu jsem přebrodil a vcelku bez problémů našel pokračování trasy. Vedla širokou terasou ve velikém zákrutu řeky. Místy přecházela v písečné pasáže a pak se zase ztrácela ve štěrcích. Čím dál míň jsem tušil, kde se na mapě nacházím. Věděl jsem, že se musím držet řeky, ale to nebylo tak jednoduché. Měl jsem dojít k soutoku a pustit se proti proudu levého přítoku. Bez cesty byl ale postup vpřed značně komplikovaný. Nakonec jsem zase našel stopy ve štěrcích a šel po nich směrem, který se mi moc nezdál, ale existující stopy byly vším a navíc, pokud vedly jenom trochu na sever, bylo vlastně jedno, kudy jdu. Východo-západním směrem vede silnice spojující Alice Springs a Hermansburg a na tu ať už narazím kdekoliv, je vyhráno.
Přešel jsem znovu řeku, možná podesáté. Bylo už pořádné vedro a můj pitný režim měl daleko k ideálu. Pil jsem co hodinu asi dvě deci a k tomu střídavě polykal tabletky glukózy a sladké bonbony. Kupodivu to na tohle palivo docela šlo.
Cesta se opět vrátila k řece a ve chvíli, kdy už to s navigací vypadalo nadějně, ztratila se úplně. Přešel jsem řeku a několik jejich ramen sem a tam. Na východní straně jsem našel jakousi dřevěnou ceduli. Bylo na ní napsáno, že tudy cesta autem nevede. To jsem ovšem věděl i bez cedule, protože terén v okolí byl obtížně prostupný i pěšky. Hledání další cesty jsem věnoval tři hodiny, bezvýsledně. Žádná stezka kýženým směrem. Nakonec jsem se pustil na sever vysokou trávou, které jsem se prve chtěl vyhnout. Nalezenou kovovou tyčí jsem máchal před sebou a snažil se zaplašit hady a myšlenky, co se stane, pokud se ti hadi dostatečně rychle nevyděsí. Moc důvodů k optimismu nebylo. Měl jsem za sebou osm hodin pochodu bez přestávky a začínal mít problém s vodou. I přes úsporný režim byly dva litry pryč. Pro jistotu jsem si do prázdné láhve nabral vodu z řeky. Ve stejnou chvíli ale prasklo víčko na kanystru s původní pitnou vodou a ta se vylila na zem. Svým způsobem se mi ulevilo. Už nemusím vodou šetřit. V řece je jí dost. Pořádně jsem se napil, byť s obavami, a doplnil vodu do prázdných plastových lahví.
Po nepříjemném úseku vysokou trávou jsem narazil na rozvaliny a objevil ceduli Bogy Hole. Teprve Bogy Hole! Tu jsem měl minout už před pár hodinami. Odsud je to na silnici ještě aspoň 30km. Ale to se dá ujít, jen kdybych zase našel cestu. Místo po cestě jsem se ale dál prodíral vysokou trávou na břehu řeky, přelézal naplavené kopečky a doufal, že u dalšího meandru narazím zase na svoji cestu. Po další nekonečné hodině se tak stalo. Od té chvíle jsem už cestu neztratil, i když to někdy vyžadovalo několikrát se vrátit a hledat. Cesta i nadále měnila svoji tvář. Dlouhé písečné duny, štěrková pole, úseky s bahnem a vodou.
Konečně jsem došel ke kýženému soutoku. Bylo jasné, že to za dnešek do Hermansburgu nestihnu, ale na druhé straně jsem si byl čím dál jistější, že to další den dojdu. Pokračoval jsem v chůzi až do večera. Za soumraku jsem si na písečném břehu rozdělal oheň a donutil se sníst pár kousků chleba. Sýr jsem nemohl ani vidět a jablka padla po cestě. Připravil jsem si zásobu větví na přikládání, rozložil u ohně promočené boty a ponožky a zalezl do spacáku.
Druhý den jsem vstal ještě za tmy. Noc proběhla docela klidně a já se cítil odpočatý. Bylo už trochu vidět a trasa byla jasná. Pomalu svítalo. Jen mě čím dál tím víc trápila otázka, jak brzy se dostanu zpátky k Alici a dětem. Bylo jasné, že to čekání musí být pro ně hodně nepříjemné. Rokle, kterou jsem kráčel, ještě vězela ve stínech, ale v tom jemném světle byla strašně krásná. Kousek ode mě stáli a zvědavě větřili tři dingové. Bylo to celé úžasné, trochu neuvěřitelné vzhledem k okolnostem, ale právě proto jsem neměl ani čas ani myšlenky se tím nějak zvlášť kochat. Po půl hodině rychlé chůze jsem došel k severní hranici parku a prošel jeho branou. Teď už se dalo se jít zcela mechanicky. Ze zamyšlení mě probralo něco nezvyklého. Co to je? Snad světlo lampy? Ne to nemůže být, to je spíš jasná hvězda. Ale ne, přece jen je to lampa. Šel jsem rychle dál. Po chvíli už bylo vidět osamocené stavení a okolo několik menších staveb. První část Odyssey skončila. Došel jsem k domu rodiny aboriginců a všechny je probudil. Přesto byli moc milí a chtěli mi pomoci. Popisoval jsem ji svoji cestu a oni se usmívali a kývali hlavou. Ano, Bogy Hole znali, krásné místo. Hlava rodiny se mnou nasedla do auta a vezla mě posledních 12km autem do Hermansburgu na policejní stanici. Tam jsem pro změnu vzbudil dva jiné fajn chlapíky, místní policisty. Nevedli žádné zbytečné řeči. Neptali se, proč jsme tam jezdili, ani se mnou nezačali sepisovat nějaký protokol. Dali mi vodu a začali balit věci do dvou terénních aut. Ukázal jsem jim na mapě, kam je potřeba se dostat. Pokývali hlavami a začali plánovat cestu. Byl jsem přesvědčený, že budeme muset jet okolo, asi 200km, přes Alici Springs a přijet k našemu autu stejnou cestou, kterou jsme jeli my. Cestu přes Bogy Hole, kterou jsem prošel pěšky, jsem považoval za absolutně nesjízdnou. Oni ale byli jiného názoru. Začátek byl snadný, pak ale přišly obtížné úseky a obě auta se začala navzájem vytahovat z bláta či z písku. Pořád to ale šlo. Po dvou hodinách jsme dojeli k Bogy Hole. Tam se rozlévalo široké jezero kalné vody a nebylo jasné, jak se dostaneme na druhou stranu. Při prvním pokusu o přejezd zapadl vpředu jedoucí vůz dost podobným způsobem, jako naše auto. Jen místo písku tam bylo bláto. Když jsme z auta vystoupili, zapadli jsme po stehna do bahna. Naštěstí druhé auto s navijákem se ukázalo jako všelék na jakoukoliv situaci. Abych to zkrátil. Zapadli jsme celkem osmkrát. Jeli jsme cestou, kterou bych se za cestu neodvážil označit, protože na ní byly balvany o velikosti rodinné ledničky i s mrazákem. Auta se o ně otloukala, kov skřípěl, sem tam se promáčkl nějaký plech, ale pomalu jsme pořád postupovali dopředu. Najednou se nad námi ozval hluk helikoptéry. Několikrát zakroužila a pak dosedla pár metrů od nás. Spolu s pilotem v ní byl nějaký člověk ze Sydney, který už ráno objevil naše auto v řece. Přistál u Alice, ujistil se, že je v pořádku a dal vědět policejní stanici v Alice Springs. Ta zrovna předávala informaci do našeho policejního auta. Kruh se uzavíral.
Naše auto šlo navijákem bez problémů vytáhnout. Neméně důležité bylo, že mu dvoudenní pobyt ve vodě neublížil a nastartovalo na první pokus. Rozloučili jsme se s policisty. Pomohli nám bez okolků, bez řečí a bez úřadování. Byli skvělí, stejně jako lidé z helikoptéry, kterým nebylo zatěžko několikrát přistát a ujistit se, že je všechno na dobré cestě. Ale takhle to v Austrálii prostě chodí. Lidé si tu pomáhají.
Mimochodem, nazpátek jeli policisté už objízdnou trasou. Ani 200km zajížďky se jim nezdálo horší než zpáteční cesta přes Bogy Hole roklí řeky Finke.
