„Oukej, tak já vstávám.“
„Já vidím, že nic nevidím.“
„Ale jo, už jdu. Nebuď ve stresu, máme čas. Maminka by mi dala ještě pět minut. A s tebou musím vstávat hned.“
„Protože se dívám na hodinky a nemáš moc času, abys stihla autobus.“
„Neboj, už vysouvám nožku z pod peřiny.“
„Dobře, snídaně je už na stole.“
„Nevíš, kde máme pastu na zuby? Kam jsem si dala mobil? Co je k snídani, zase kaše? Já nemám vůbec hlad, když na ní nejsou lentilky.“
„Nemluv a jez, tělo se potřebuje pořádně najíst. Máš všechno nachystané do školy?“
„Jo mám. Kolik je vlastně hodin? Tolik! Nejedeš náhodou do Dobříše, nemohl bys mne odvézt do školy, prosím?“
„No, jasně, ty myslíš, že když si mi sedneš na klín, poprosíš, tak já hnedka sednu do auta a jedeme, co?“
„Jo“.
„Tak plav. Máš kliku, že jsem tak hodný. Jedeme!“
