Seance – napsal Jiří Wilson Němec

„Ne. Ne, ne, na to mě nenachytáš. Do kina nebo na koncert s tebou půjdu, ale na seanci? Jak jsi k tomu vůbec přišla? Taková obskurní aktivita. Fakt se ti divím. Tak kde jsi k tomu přišla?“

Viktor se staví na zadní a snaží se Jarmile, kterou miluje, vysvětlit své pohnutky, vedoucí k odmítnutí pozvání na spiritistickou seanci.
Na filmy nebo literaturu, ve které jsou motivem různé nadpřirozené jevy, jsou plné duchů, záhrobí, nadpřirozena, se Viktor dívá s vysokou mírou skepse. Viktor se často ocitá s kamarády v situacích, kdy obyčejně večer u ohně nebo v chatě u tepla kamen účastníci přímo vyžadují vyprávění tajemných hororových příběhů plných záhad. Říkají, že se potom krásně bojí, že tajemno v nich spouští fantazii a… a tak dále. Prostě bludy, které Viktora nechávají chladným. Naštěstí vše ostatní má rád. Jakmile někdo hrábne do strun, začne se zpívat, vzpomíná se na skutečné historky z minulých vandrů, nebo se hrají hry a rozličné soutěže, to je jiná, v ty chvíle je jako vyměněný. Kdepak, se strašením si na něj nikdo nepřijde…
„Viktore. Viktorku! Já už jsem jim tě slíbila.“ Jarmila vzorově vytahuje ženské karty. Prosí očima, hladí Viktora po paži a Viktorovo libido se probouzí. „No tak dobře. Ale jenom, že jsi to ty. Rozumíš! Jinak bych tam vážně nešel“. A tak se stalo, že se Viktor do taškařice se spojenýma rukama kolem stolu též zapojil. Dneska není problém využít k takové akci aparaturu a jiné technické vymoženosti. Proto, když se po nějaké chvíli a opakování jakýchsi rituálních formulí ozvaly ústy jednoho z účastníků záhrobní hlasy, měl Viktor co dělat, aby nevybuchl smíchy. Všichni kolem stolu se tvářili, že jsou v transu, tedy až na něj. Ale připraveno to měli pěkně, to zase jo. Nejvíc ho překvapilo, že si dali práci se zjištěním, kdo byl jeho dávno zemřelý strýc Adolf, vojenský chirurg-ortopéd, který zahynul za nevyjasněných okolností na začátku devadesátých let někde v bývalé Jugoslávii. Ty potvory věděly víc než on. Když Viktor strýcovo jméno vytáhl jako někoho, o kom nemůže mít nikdo ani šajn, stolek se zachvěl a Viktorovi vzdáleně povědomý hlas odpovídal na kladené otázky. Divadélko bylo velmi sofistikovaně připraveno, ale on jim na nic nenaletěl. Žádné záhrobí neexistuje a basta.
Jarmila se urazila. Na seanci přišli spolu, odcházeli každý zvlášť. Dva dny byl na obou stranách nervózní klid. Viktor ticho vzdal a zavolal.
„Ahoj, Jarmilko.“
Ticho.
„Jarmilko, seš tam? Já jsem to podělal, že jo? Pokazil jsem sezení. No, víš, a právě proto volám. Jednak bych se s tebou rád viděl. Moc jsem na tebe myslel, a tak si myslím, že bychom, teda jestli ty bys chtěla, že bychom spolu mohli zajít třeba do toho kina. Co? No a, počkej, ještě bych, já vím, že to bude znít blbě, po tom extempore, co jsem udělal na tom duchařském dýchánku, ale já jsem o tom přemýšlel a víš, já bych si to rád zopakoval. Budu jako beránek. A chci se všem omluvit za minule. Už vím, jak to je, že to, že to fakt je, ti duchové… Přísahám!“ lhal Viktor jenom proto, aby si Jarmilu udobřil.
„Počkej. To jako že fakt? Tak to je super, ne?! Mně by to nevadilo, ale oni, víš, nevím, jestli tě tam budou chtít. Zeptám se a dám vědět, jo? A kino beru. Ale až budou hrát něco, co má dobrý recenze. Na kraviny nechodím,“ potěšila ho.
Asi za měsíc Jarmila Viktorovi oznámila, že další seance bude v pátek zase na stejném místě, a i účastníci budou takřka stejní. Viktor se zařekl, že bude jen pasivním účastníkem, nebude nijak provokovat. Nebude zpochybňovat ten či onen zdánlivě nevysvětlitelný úkaz, nebude se ničemu divit. Zkrátka udělá vše, aby Jarmile dokázal, že když je tahle aktivita její zábavou, on ji bude respektovat. Hlavně že ho bude milovat stejně, jako on ji.
Seance skončila. Tentokrát se nepodařilo vyvolat ducha jakéhosi pradědečka Aleny Kočí. I tak to děvče, no spíše mladší žena, odhadoval jí tak pětatřicet, byla úplně paf. Stolek se vzorově chvěl, svíčky ovanul tajemný chladivý závan a ozval se jakýsi bloudivý duch. Odpověděl směšnými frázemi na pár nic neříkajících otázek a při dotazu, zda může říct, kdy tazatelka zemře, podivně zaskřehotal a zmizel.
Viktor, jak slíbil, tak udělal. Jarmilka z něj měla radost, kterou spolu přetavili do vášnivého milování.

Asi za půl roku se Viktor rozhodl udělat si každoroční sólo víkend. Túru po svých oblíbených kopcích Rychlebských hor. Zavolal starousedlici paní Františce Tiché, majitelce pěkné chalupy. Věděl, že u ní najde přístřeší prakticky kdykoli, ať sám nebo s partou přátel.
První říjnový víkend zaúřadovalo babí léto.
Zvolenou trasu výšlapu nejde Viktor poprvé. Očekávání, že podzimní průzračný vzduch nabídne skvělou dohlednost, se splnilo. Nádhera! Ani mluvit se nechtělo. Každou chvíli se zastavil a s úžasem sledoval kouzelnické dovednosti matky přírody. Jak už to bývá, když zažíváme něco krásného, běží čas jinak. Rychleji. Tak dlouho se bažil barevností nastupujícího podzimu, že jej až jeho stín, protažený do dálky, probral a ponoukl ke spěchu.
Stín se vyloupl z lesní pěšiny a doprovázel ho loukami Hraniček. Za hodinu už by mohl být ve Vilémkách.
Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale pro něho to v tu chvíli neplatilo. Zdánlivě pohodlná lesní cesta se změnila v cestu pastvinou. Nedíval se pod nohy, v zásadě nebylo proč. Proto se také stalo, že náhle zavrávoral, vyjekl bolestí, vyřkl asi pět sprostých slov a zůstal stát s levou nohou pokrčenou. Na první pohled bylo jasné, že chodidlo levé nohy je v nenormálním úhlu. Nějaký nenápadný výmol, díra po vydloubnutém kameni, prostě nečekaná nerovnost, šlápnutí do ní a bylo vymalováno.
„Sakra, já mám asi zlomenou haksnu!“ zanaříkal. Zkusil na divně vytočené chodidlo našlápnout, ale opět jen bolestí sykl a sesul se do trávy.
Třeba je to jenom vyvrknuté, zadoufal. Viktor věděl, že teď a tady mu nikdo nepomůže. Pokusí se vrátit chodidlo do původní polohy. Zabolí to, ale mělo by to jít. Vyhrnul si nohavici a trhnutím nohu vrátil domů. Zařval, ale kupodivu noha se skutečně ocitla v normálním postavení. Ovšem zároveň celkem razantně nastupoval otok a bylo jasné, že ať už je zranění jakékoliv, na normální chůzi může zapomenout. Odskákal k nejbližšímu stromu, ulomil větev a nožem ji rychle opracoval do podoby provizorní berle. Bylo jasné, že cíle před setměním nedosáhne. Chybělo ujít takových sedm set metrů na Roveň, předěl mezi Hraničkami nad sestupem k Novým Vilémovicím. Viktorův stín se rozpustil v šednoucí trávě. Do mělkého údolíčka Hraniček pomalu natekla hustá mlha.
Když stanul na Rovni, naskytl se mu očekávaný pohled. Celé údolí klesající k Vilémovicím už také plavalo v mlze, jen svažující se lesy nalevo i napravo lemovaly hladinu mlhy jako břehy nějaké tajemné pevniny.
„Musím si odpočinout, už nemůžu,“ hekal.
„Teď se nemůžeš zdržovat,“ ozval se čísi hlas. „Odtud dolů je cesta samý šutr. Potmě si zlámeš i tu druhou. Vydrž!“
Viktor se polekaně ohlédl a zkoprněl. Hned poznal, o koho jde. Strýc Adolf! V ten moment se jeho vůle zlomila a proti síle podivně reálného snu rezignoval. Chvějící se stoleček a hlasy možná, ale tohle mohl jen stěží někdo zinscenovat jako fórek.
Adolf se sehnul, vyhrnul Viktorovu nohavici, opatrně vzal nohu za patu do dlaně a lehce celým chodidlem zakroužil. Pak nohu prohmatal. Viktor křivil hubu, tiše úpěl bolestí, ale vydržel.
„Noha zlomená není. Klouby a kosti jsou na svých místech. Kdo ti ji vrátil z vymknutí zpět?“ rozhlédl se Adolf.
„Já sám,“ řekl Viktor.
„Dobrá práce,“ pochvalně pravil strýc, zkušený vojenský lékař. „To je let, co? Co jsme se neviděli. Čím jsi?“
„Já dělám v reklamě.“
„Škoda, byl by z tebe možná dobrý doktor. No to nic, teď už je pozdě. Jdeš k Tiché, že? To jsou ještě tři kiláky. Víš co, já ti pomůžu. Chyť se mě kolem ramen.“ Viktor se chtěl vyptávat, ale neměl na to sílu. Byl rád, že vůbec jde, tedy spíše poskakuje.
Za tmy a v úplně mlžném mléce se nakonec ocitli v chalupě Františky Tiché.
„Tak ahoj a pozdravuj doma mámu. Vyřiď, že na ni rád vzpomínám a že se omlouvám za alotria, co jsem jí dělal, když jsme byly děcka. Jako sestru jsem ji měl a pořád mám moc rád.“ A ještě dodal: „Viktore, nevěř všemu, co ti kdo nakuká, a taky vždycky nevěř svým očím.“
„To přece vím dávno!“ úlevně řekl Viktor a vtom strýc Adolf jako mávnutím kouzelným prutem zmizel.
Přivítal se s Františkou, zavzpomínali, Františka vyhrabala odkudsi obinadlo a hojivou mast a taky cosi proti bolesti a Viktor se unaveně odebral spát.

Zatímco večer bylo v chalupě příjemné teplo a paní Františka Tichá pro něj měla buchty a horký čaj s rumem, ráno byla kuchyně studená a prázdná. Františka asi někam nahonem odešla. Když se však ani do deseti dopoledne, kdy už měl být na cestě, nevrátila, znepokojen zašel do místního obchůdku. Prodavačka se hrozně divila, koho shání. „Viktore,“ povídá, „Františka vloni umřela. Ta chalupa je už skoro rok prázdná a čeká na konec dědického řízení.“
Viktora tohle sdělení velmi znepokojilo. Zároveň si všiml, že má v obličeji tik, takové divné cukání. Jestli i tohle je něčí trik, tak už to fakt přehání…
„Viktore?!“ řekla prodavačka, paní Malínková.
„Co je?“
„Ty máš tik.“
„Nemám!“
„Máš. Normálně ti cuká v obličeji.“
„Necuká!“ brání se Viktor.
„Cuká. Vím, co vidím. Běž k doktorovi.“
„Necuká, nevěřte všemu, co vidíte, paní Malínková,“ řekl Viktor nejistě a usmál se jaksi nakřivo.

V pondělí zavolal Jarmile.
„Ahoj, Jarmilko.“
„Ahoj, Viktore. Tak co? Jak proběhl sólo čundr?“
„Ále… hned první den jsem si vyvrknul kotník, tak bylo po túře.“
Viktor dostal u lékaře dlahu a nařízený čtrnáctidenní klid. Potřeboval jej nejen kvůli noze, ale hlavně kvůli nervům. Zážitek se strýcem a paní Tichou jej totálně odrovnal.
I potom byl Viktor celý nervózní, nic mu pořádně nešlo od ruky, v kanceláři nevymyslel pro reklamní kampaň důležitého klienta ani ň.
Uplynulo dalších pár měsíců a on se rozhodl zopakovat spiritistické sezení s cílem vyvolat znovu strýce Adolfa, aby v tom měl konečně jasno. Jarmila nebyla proti a návštěvu seance domluvila.
V pátek, úderem šesté, se spolu s Jarmilou vydali do útrob soukromého klubu. Stoleček už čekal…
U stolku byla mimo minulou sestavu ještě jiná, nová tvář. Byla mu představena jako Alice. Blonďatá čtyřicátnice s nemožně zmalovanými rty, řasami jako hrábě a náušnicemi – hotová kola od vozu. Nebyla mu sympatická a on jí asi také ne. Po rituálním zahájení seance dostala první možnost někoho vyvolat. Ptala se na svou tetu z matčiny strany, která měla umřít někdy před rokem nebo dvěma. Stolek se zachvěl a zastřený ženský hlas začal promlouvat. Měla to být ta teta. A taky že byla! Alice nevycházela z údivu. Po krátké přestávce chtěl na řadu přijít Viktor.
„Viktore, pojď se mnou,“ vyzvala jej Magda, která celou akci měla pravidelně pod palcem. Organizačně i jinak. „Viktore, hele, to minule, před rokem, víš, to s tím tvým strýcem Adolfem… Možná si na to už nevzpomínáš, ale o tom doktorovi z famílie, co tragicky skončil někde na Balkáně, tak o tom jsi už někde vyprávěl a někdo si to zaznamenal. No a pak už nebylo těžké zjistit cosi víc, něco přimyslet a…“
„To mi jako říkáš, že jste to na mě skutečně sehráli, že to byl jeden velkej podraz?“
„No, to jsem ti chtěla říct. Tys to prokouk. To napadlo Jarmilu, udělat si z tebe dobrý den... Dneska pro tebe nic připraveno není, a tak ani strýčka slyšet nemůžeš. Dneska bylo šou připraveno pro Alici. Vnucovala se, tak ji má. Promiň. A nezlob se, přece bys nevěřil na duchy, že?“ omluvně se pousmála a odešla.
Viktor zůstal stát jako opařený. Takže Jarmilka je, ona ho… Zmateně zašel na toaletu, koukl na sebe do zrcadla, jen aby se ujistil, že tik ve tváři poněkud zesílil…

----
Napsáno podle schématu: 

Někdo někam jde a něco tam zažije, druhý den (nebo za nějakou kratší dobu) tam jde znovu a potvrdí si to. Za rok (nebo za delší dobu) se tam vrátí a zjistí, že vše bylo jinak.