Vykoukla jsem z teplé, černé postýlky a kolem sebe jsem uviděla podobné zelené lístky. Žily jsme ve velikých prosklených halách. Ohřívaly nás sluneční paprsky, sprchovaly jemné spršky kropítek zavlažovacího zařízení s přídavky výživných pochoutek. Větráky nás osvěžovaly jemným vánkem…
V okolních záhonech voněly starší krasavice, které čekaly na plnou zralost, aby mohly opustit rodné hnízdo a splnit svůj životní úkol. Nemohla jsem se se svými družkami dočkat dospělosti. Pak přišel ten den, kdy jsme i my odjely.
Ocitla jsem se v novém prostoru, snad v galerii. Vše bylo zaplaveno různými vůněmi, ve vázách květy, které jsem nikdy předtím neviděla. Byly jsme rozestavěny na různě vysokých policích. Já jsem stála přímo na pultu. Dech se mi zatajil vždy, když si někdo přišel vybírat. Budu to já?
A teď to vyšlo. Dokonce mě nesou bez balicího papíru, takže budu mít možnost všechno si prohlédnout. Ale co to? Shora se valí příval vody. To není závlaha, na kterou jsem zvyklá. Déšť bubnuje, valí se z okapů, mám strach, že mi zlomí stonek. Voda stříká ze všech stran, špinavé potoky rozstřikují jedoucí auta. Chtěla jsem potěšit. Budu se ještě líbit? Udělám radost?