Odliv - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Doma byla už pátý den tichá domácnost. Za ty roky ji jeho žena dovedla k dokonalosti. Většinou nejpozději třetí den nevydržel, objal ji, ona se hystericky rozplakala a mezi vzlyky se ptala: „Proč mi to děláš?“ Cítil se pak ještě hůř.
Neměli děti. Nějak to nešlo a ona nikdy nechtěla zjišťovat proč. Prý aby se necítil provinile, kdyby problém byl na jeho straně. Postavila to tak, že mají jeden druhého a naplní si svůj život i bez dětí. Kdysi mu to připadalo velkorysé. Netušil, že je to past. Že její zdánlivá velkorysost se bude obracet proti němu. Znovu a znovu.
Teď před něj postavila hrnek s kávou tak, že vyšplíchla na stůl. Nic neřekl a sledoval, jak si razí cestu strukturou stolu, který vyrobil, když se nastěhovali do jejich domu. Napadlo ho, že je stejný jako ten stůl. Omlácený, odřený, plnící svůj účel. Stále stejný na jednom místě. Napadlo ho, že problém je možná opravdu v něm. V tom, že je jako ten stůl. 

Jeho žena moc dobře ví, jak dosáhnout svého. Za ty roky ho má přečteného a zná ho skrz naskrz.
Tentokrát to bylo jiné. Jako kdyby v něm praskla struna a on se ocitl v prostoru vnitřního ticha, kam hluk zvenčí nedolehne. Tentokrát mlčel i on. Už pět dní. Najednou se zvednul, nechal stát kávu na stole a šel ven. Ještě zaregistroval její překvapený skoro nejistý pohled a už za ním zaklaply dveře.
Vydal se na pláž. Bylo zataženo a moře odrážející mraky vypadalo úplně černé. Uvědomil si, že poprvé po pěti dnech je klidné. Pět dní pršelo a foukal silný vítr. Utišil se až dnes. Rád se procházel při odlivu a pozoroval, co všechno moře vyplaví na břeh, aby si to během přílivu zase vzalo zpět. Najednou zpoza mraků vykouklo pár paprsků slunce a pozlatilo zpěněné špičky vln. Posadil se na svoje oblíbené místo. Pohled na moře ho uklidňoval a nikdy neomrzel. Byla to taková jeho osobní meditace. Na pláži vedl rozhovory, které nahlas vést neuměl. Často tam mluvil se svou ženou. Říkal jí všechno, co jí ve skutečnosti říct nedokázal. Pomáhalo mu to, aby s ní mohl být. Někde hluboko uvnitř měl pocit, že kdyby to všechno řekl nahlas, musel by odejít. Že by to bylo narušení nepsaných pravidel vztahu mezi nimi. Pravidel, která ale nikdy nebyla vyřčena. Měl neustálý pocit, že si ji musí zasloužit, že nestačí, kým je a jaký je. Zkrátka, že se musí snažit, protože pro ni není dost.
Vzpomněl si na tu druhou ženu. Potkal ji minulý měsíc ve městě, když se náhodou zastavil v antikvariátu. Měli zájem o stejnou knihu. On ji našel první. Navrhl jí, že bude její, když s ním půjde na kávu. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. Hned, jak to pozvání vyslovil, zarazil se. Ale ona se usmála a kývla. Dlouho si pak povídali o knížkách. Bylo to krásné odpoledne. Nedokázal si vybavit, kdy se naposled cítil takhle uvolněně. Mluvit s ní bylo jednoduché a snadné. S ní měl pocit, že stačí, aby byl, kým je.
Začali si psát. Nebylo to nic osobního. Nic, čím by porušoval svůj manželský slib. Tedy alespoň si to myslel. Ta žena byla starší než on a rozhodně se nechovala způsobem, který by se dal nazvat sváděním. Psali si o hlavně o knížkách, o filmech, o tom, co je zaujalo nebo zasáhlo. Občas sklouzli i k osobním věcem, ale ne moc často. Až nedávno. Zeptal se jí, jaký měla den. Odpověděla, že byla na zajímavé přednášce o erotice v literatuře. Než se nadál, vedli velmi otevřený rozhovor o sexu. Nikdy s žádnou ženou takhle nemluvil. Ale s ní to bylo naprosto přirozené. Byla přímá a ničemu se nevyhýbala. Bylo to osvobozující. Mluvit se ženou a nemít při tom pocit, že prochází minovým polem. To bylo před několika dny. Pak od ní přišel zvláštní, poněkud odměřený mail. Pochopil z něj, že jí napsala jeho žena. A že to nebylo moc příjemné. Až do té doby netušil, že mu kontroluje osobní poštu. Snad poprvé v životě našel odvahu se jí přímo na něco zeptat. Ztropila ohromnou scénu a, přestože se jí omluvil jako vždy, nastolila obvyklou trestající tichou domácnost. V něm se ale něco zlomilo. Tentokrát to uvítal a ponořil se do vlastního ticha.
Teď seděl na pláži, díval se na moře a myslel na tu druhou. Cítil se nesmírně trapně, když jí sděloval, že netušil, že jejich soukromou konverzaci čte jeho žena. Její reakce ho překvapila.
Napsala mu: „Mrzí mě to kvůli vám, vnímám to jako narušení důvěry mezi vámi a vaší ženou. Ale my dva se nemáme zač stydět. Na tom, že spolu dva lidé mluví, není nic špatného. I když mluví o tématech, která mohou být považována za důvěrná nebo choulostivá. Není nic špatného na tom s lidmi mluvit. Je to přirozené.“
Uvědomil si, že pro něj to přirozené není. Vyrostl v rodině, kde se moc nemluvilo. Spousta věcí byla tabu, protože mluvit o nich bylo neslušné. Jeho žena byla podobně nastavená. K tématům, o kterých se nemluvilo u nich doma, přibyla nová.
„Jak o tom vůbec můžeš mluvit,“ říkala. A on si jen do paměti ukládal další a další věci, o kterých se nemluví. Také dokázala významně mlčet. Stejně jako kdysi jeho matka. Významné mlčení znamenalo, že se dotkl tématu, o kterém mluvit je tak nepatřičné, že je lepší už jen mlčet.
Omluvil se jí. Za svoji ženu i za sebe, že je takový srab, že se za ni nedokázal postavit a před svojí ženou ji nehájil, když o ní mluvila slovy, která byla velmi urážlivá. Už mu neodpověděla. A on se jí nedivil.
Teď seděl na pláži, díval se na moře a uvnitř cítil prázdno. Najednou jeho ticho přerušilo cinknutí zprávy. Od ní. Uvědomil si, že se cítí jako malý kluk. Že má strach tu zprávu otevřít. Došlo mu, jak moc pro něj byly jejich rozhovory důležité. A že o ně nechce přijít. Zároveň věděl, že už to prostě nebude jako dřív. Že už to možná nebude vůbec. Zhluboka se nadechnul a zprávu otevřel. „Nejste srab, jste statečnej,“ psala mu. „Je to vaše žena a vy stojíte na její straně. Možná byste se ale měl trochu zamyslet, zda zároveň stojíte i na té své.“ Usmál se. Byla přímá jako vždy. Uvědomil si, že to na ní má rád. Nehrála s ním žádné hry. Ničemu se nevyhýbala. Dokázala se k věcem postavit čelem a mluvit naprosto otevřeně.
„Vy na její straně stojíte každý den po celou dobu vašeho manželství. Napadlo vás někdy se sám sebe zeptat, zda i ona stojí na té vaší? Každý z nás má za celý život něco nastřádáno. Každý má omezenou kapacitu. Já, vy i vaše žena. Uneseme jen to, nač nám právě síly stačí. Z toho mála, co o vás vím, jsem pochopila, že jste taky neměl úplně ideální dětství. Spousta z nás neměla. Máme z toho větší či menší šrámy na duši. Někdy jsme dokonce jako řešeto a sešíváme to, jak se dá. Rodiče možná dělali, co mohli, ale často ne to, co jsme právě potřebovali. Bojíme se emocí. Vyhýbáme se jim, nechceme nic cítit, protože nás to vrací zpátky k bolesti. Mě, stejně jako vás. Možná i vaši ženu. Nevím, neznám ji. A vás jen trošku.
Když jsme se potkali v tom antikvariátu, připadal jste mi obyčejný a nudný. Ani nevím, proč jsem přijala pozvání na kávu. Ale když jsme spolu pak mluvili, najednou jste se rozsvítil. Začal jste mě zajímat. Bavily mě naše rozhovory. I mě totiž rozsvěcovaly. Dlouho jsem takhle s nikým nic nesdílela. Neměla jsem ve svém okolí lidi, které by zajímalo to, co mě. A pak jsem potkala vás.
To, co mi napsala vaše žena, opravdu nebylo příjemné. Bylo to velmi intenzivní a obviňující. Ale já si díky tomu uvědomila, že jsem po dlouhé době něco opět cítila ve vztahu k muži. Radost ze sdílení. Prostě mi s vámi bylo obyčejně lidsky dobře.
Uvědomila jsem si, že své cítění jsem před mnoha lety vypnula. Protože cítit cokoliv je příliš zraňující. Když cítíme, tak dříve či později naše skrytá bolest zaklepe na dveře. A pak si znovu uvědomíme, že se za ty roky vůbec nezmenšila. Jen usnula, jak jsme kolem ní chodili po špičkách. Tak jsme za ní zavřeli dveře a zůstali potichu. Říkali jsme si, že když budeme dostatečně tiše a dostatečně neviditelní, tak ta bolest za těmi dveřmi zůstane. Říkali jsme si, že když budeme dělat věci správně, tak naši démoni budou spát. Ale oni skoro nikdy nespí. Jen vyčkávají. Čekají na tu správnou chvíli, aby se ozvali. Vždycky se ozvou a mají hlad. Chtějí nakrmit - alkoholem, drogami, sexem, prací, nakupováním. Čímkoliv, co zaplní tu prázdnotu, abychom nevěděli o bolesti, která je za dveřmi. Kdybychom chtěli uniknout, museli bychom ty dveře otevřít. Je na nich nápis blízkost, láska, intimita, důvěra, potěšení, radost. Je tak lákavé je otevřít, ale pokaždé když to uděláme, vnímáme za nimi jen bolest. Protože ta je nejsilnější. A všechno ostatní se krčí v koutě, kam nedohlédneme. A tak zase ty dveře zabouchneme a zůstaneme v prázdnotě s našimi démony. Protože ty známe. Víme, jak je krmit, abychom je alespoň na chvíli utišili. Co na tom, že je ve skutečnosti krmíme naším tělem a duší. Co na tom záleží, když na nás přece nezáleží. Ale když je správně nakrmíme, na chvíli tu bolest utišíme. Na chvíli se můžeme dokonce cítit dobře.
Já jsem s vámi po letech v té obyčejné komunikaci nad obyčejnými věcmi znovu objevila, jaké to je cítit se dobře vedle druhého člověka. Za současné situace ale považuji za nevhodné, abychom v ní pokračovali. Doufám, že najdete způsob, jak to dát se svojí ženou do pořádku, a přeji vám hezký den.“
Díval se na pláž a pozoroval, co na ni moře s odlivem vyplavilo. I on si připadal jako po odlivu. Nastal čas uklidit všechno, co se vyplavilo, nenechat to spláchnout zpátky a zavřít nad tím vodu.
Naťukal krátkou zprávu: „Děkuju a ozvu se.“ Ještě nevěděl, co udělá. Ale věděl, že čas jeho vnitřního ticha právě skončil.