Tisknu horké čelo na chladné sklo a soustředěně sleduju temný násep železniční trati za osvětlenou ulicí. V setmělém pokoji za mými zády stojí malý vánoční stromek, na kterém zbyly už jen ty nejodpornější čokoládové bonbóny plněné růžovou hmotou. Ty, které jí jenom táta z vrozené spořivosti.
Za pár let, až budu jezdit jenom já, nahradí babička stromek smrkovými větvemi. V současné chvíli však sedí se starší vnučkou v osvětlené teplé kuchyni a v duchu se nejspíš strachuje, zda a v jaké náladě mladí přijedou. Nespokojený pohled, ucuknutí ruky, smích useknutý příchodem toho druhého… Drobnosti, které jí musely dávno prozradit, že manželství její jediné dcery není šťastné.
Z přemítání ji vyruší moje „Už jede, už jede!“. Neohrabaná starší sestra se mě snaží vytlačit od okna a ve všeobecné skrumáži skoro propásneme okamžik, kdy osvětlený vlak od Ústí mine babiččina okna a začne zpomalovat před letohradským nádražím. Jsem si jistá, že jsem během zuřivého mávání zahlédla máminu siluetu, a honem to běžím říct babi. To sestře připomene, že na mě jako na rozmazleného maminčina miláčka žárlí, a potajmu mě bolestivě žďuchne do zad. Nechci si však kazit náladu, a tak se pragmaticky rozhodnu přičíst jí to k dobru při nějaké příští příležitosti k žalování a nezačnu brečet. Místo toho nasadím roztomilost nejvyššího stupně a přemlouvám babičku, abychom na rodiče čekaly venku. Po chvíli se už bez dalších okolků řítím ze schodů, kabátek v ruce. A zatímco se nahoře hledají boty, kabáty, čepice a rukavice, ocitnu se na ulici, ozářené pouličními lampami.
Poprvé ve svém sedmiletém životě jsem sama za tmy venku. Ve vzduchu je cítit zima, uhlí a ticho. Začíná hustě sněžit. Stojím a dívám se na lehounké sněhové vločky, vznášející se v kuželech světla. Sama v cizím, krásném a tajuplném světě. Ve světě, jehož střípek si ponesu v paměti už navždy. Tam, kde čekám na krásnou a voňavou mámu a na tátu, který se bude nezvykle usmívat. Tam, kde je zlá ségra bezpečně zavřená v ledovém zámku za devatero dveřmi a kde babička láskyplně hudruje, že se nastydnu. Čas a já – oba tam navěky stojíme v oku hurikánu.
Z přemítání ji vyruší moje „Už jede, už jede!“. Neohrabaná starší sestra se mě snaží vytlačit od okna a ve všeobecné skrumáži skoro propásneme okamžik, kdy osvětlený vlak od Ústí mine babiččina okna a začne zpomalovat před letohradským nádražím. Jsem si jistá, že jsem během zuřivého mávání zahlédla máminu siluetu, a honem to běžím říct babi. To sestře připomene, že na mě jako na rozmazleného maminčina miláčka žárlí, a potajmu mě bolestivě žďuchne do zad. Nechci si však kazit náladu, a tak se pragmaticky rozhodnu přičíst jí to k dobru při nějaké příští příležitosti k žalování a nezačnu brečet. Místo toho nasadím roztomilost nejvyššího stupně a přemlouvám babičku, abychom na rodiče čekaly venku. Po chvíli se už bez dalších okolků řítím ze schodů, kabátek v ruce. A zatímco se nahoře hledají boty, kabáty, čepice a rukavice, ocitnu se na ulici, ozářené pouličními lampami.
Poprvé ve svém sedmiletém životě jsem sama za tmy venku. Ve vzduchu je cítit zima, uhlí a ticho. Začíná hustě sněžit. Stojím a dívám se na lehounké sněhové vločky, vznášející se v kuželech světla. Sama v cizím, krásném a tajuplném světě. Ve světě, jehož střípek si ponesu v paměti už navždy. Tam, kde čekám na krásnou a voňavou mámu a na tátu, který se bude nezvykle usmívat. Tam, kde je zlá ségra bezpečně zavřená v ledovém zámku za devatero dveřmi a kde babička láskyplně hudruje, že se nastydnu. Čas a já – oba tam navěky stojíme v oku hurikánu.
Já.
Hubená malá holka se zubatou ofinou tisknoucí horké čelo na chladné sklo a soustředěně sledující tušený temný násep železniční trati za osvětlenou ulicí. V setmělém pokoji za mými zády stojí malý vánoční stromek, na kterém zbyly už jen ty nejodpornější čokoládové bonbóny plněné růžovou hmotou. Ty, které jí jenom táta z vrozené spořivosti. Za pár let, až budu jezdit jenom já, nahradí babička stromek smrkovými větvemi. V současné chvíli však sedí se starší vnučkou v osvětlené teplé kuchyni a v duchu se nejspíš strachuje, zda a v jaké náladě mladí přijedou. Nespokojený pohled, ucuknutí ruky, smích useknutý příchodem toho druhého… Drobnosti, které jí musely dávno prozradit, že manželství její jediné dcery není šťastné.
Z přemítání ji vyruší moje „Už jede, už jede!“. Neohrabaná starší sestra se mě snaží vytlačit od okna a ve všeobecné skrumáži skoro propásneme okamžik, kdy osvětlený vlak od Ústí mine babiččina okna a začne zpomalovat před letohradským nádražím. Jsem si jistá, že jsem během zuřivého mávání zahlédla máminu siluetu, a honem to běžím říct babi. To sestře připomene, že na mě jako na rozmazleného maminčina miláčka žárlí, a potajmu mě bolestivě žďuchne do zad. Nechci si však kazit náladu, a tak se pragmaticky rozhodnu přičíst jí to k dobru při nějaké příští příležitosti k žalování a nezačnu brečet. Místo toho nasadím roztomilost nejvyššího stupně a přemlouvám babičku, abychom na rodiče čekaly venku. Po chvíli se už bez dalších okolků řítím ze schodů, kabátek v ruce. A zatímco se nahoře hledají boty, kabáty, čepice a rukavice, ocitnu se na ulici, ozářené pouličními lampami.
Poprvé ve svém sedmiletém životě jsem sama za tmy venku. Ve vzduchu je cítit zima, uhlí a ticho. Začíná hustě sněžit. Stojím a dívám se na lehounké sněhové vločky, vznášející se v kuželech světla. Sama v cizím, krásném a tajuplném světě. Ve světě, jehož střípek si ponesu v paměti už navždy. Tam, kde čekám na krásnou a voňavou mámu a na tátu, který se bude nezvykle usmívat. Tam, kde je zlá ségra bezpečně zavřená v ledovém zámku za devatero dveřmi a kde babička láskyplně hudruje, že se nastydnu. Čas a já – oba tam navěky stojíme v oku hurikánu.
Z přemítání ji vyruší moje „Už jede, už jede!“. Neohrabaná starší sestra se mě snaží vytlačit od okna a ve všeobecné skrumáži skoro propásneme okamžik, kdy osvětlený vlak od Ústí mine babiččina okna a začne zpomalovat před letohradským nádražím. Jsem si jistá, že jsem během zuřivého mávání zahlédla máminu siluetu, a honem to běžím říct babi. To sestře připomene, že na mě jako na rozmazleného maminčina miláčka žárlí, a potajmu mě bolestivě žďuchne do zad. Nechci si však kazit náladu, a tak se pragmaticky rozhodnu přičíst jí to k dobru při nějaké příští příležitosti k žalování a nezačnu brečet. Místo toho nasadím roztomilost nejvyššího stupně a přemlouvám babičku, abychom na rodiče čekaly venku. Po chvíli se už bez dalších okolků řítím ze schodů, kabátek v ruce. A zatímco se nahoře hledají boty, kabáty, čepice a rukavice, ocitnu se na ulici, ozářené pouličními lampami.
Poprvé ve svém sedmiletém životě jsem sama za tmy venku. Ve vzduchu je cítit zima, uhlí a ticho. Začíná hustě sněžit. Stojím a dívám se na lehounké sněhové vločky, vznášející se v kuželech světla. Sama v cizím, krásném a tajuplném světě. Ve světě, jehož střípek si ponesu v paměti už navždy. Tam, kde čekám na krásnou a voňavou mámu a na tátu, který se bude nezvykle usmívat. Tam, kde je zlá ségra bezpečně zavřená v ledovém zámku za devatero dveřmi a kde babička láskyplně hudruje, že se nastydnu. Čas a já – oba tam navěky stojíme v oku hurikánu.
