O padesátikorunách - napsal Jiří Wilson Němec

Jenom jak přes posypovou škváru na cestě zmizely taky poslední pásy ledovky tak se z Vilémovic stěhovali Kináčovi. Oni byli cigáni a bydleli tu už před nama asi tři roky a sou eště smradlavější než Feketi. Jejich holka, co ju měli jako poslední, začala chodit do školy, když sem byl ve čtvrté eště u nás doma. Ona přišla do školy a hned první den se předevšema děckama vykadila v koutě ve třídě. Tak jí tata domlouval, ukazoval záchod a vysvětloval, co a jak má normálně dělat, když se jí chce. Asi nic nepochopila, protože druhý den bylo to samé a dostala už vynadáno. Pak odpoledne přiletěla jak ďas její mama aj s tatou a strašně řvali, co si to dovolujeme ubližovat jejich děcku. Takový děsný kravál už uměla dělat jenom Feketová.

Co všecko tata dělal potom to nevím. Ona přestala chodit do školy a přijel k nám dokonce kvůli tomu inspektor. Pak byl dlouho klid, až potom, když zase byla mezi děckama, tak se stala veliká krádež.
Martin Kňazovčík co chodil do školy až z Červeného Dolu, měl od své mamy padesát korun, aby po cestě zpátky udělali u Malínkové nákup. Padesátikoruna je krásná. Je červená a hrdě na ní stojí voják a partizán se samopalem. Někdo mu ve třídě těch padesát korun vzal. Štrycla chleba stála čtyři koruny a tak to bylo hodně peněz. A tata nechtěl nikoho ze třídy pustit dom, než se krádež vyšetří. Ani já sem nesměl jít navrch na jídlo. A potom přišla moja mama a zavolali eště paní Noskovou a dělali prohlídku všech a ta malá Kináčová měla těch padesát korun srolovaných a zastrčených v… no tam co holky čurají.
A to sem si mohl myslet, že bylo odpoledne a Kináčovi už zase dělali na tatu humbuk, že oni nejsou žádní zloději a tak podobně až tata řekl, že eště chvilu a zavolá do Javorníka pro esenbé a pak teprve bude tóčo a tak šli. A teď se odstěhovali.
Když ale sem mluvil o padesátikoruně, tak s jinýma byla událost eště dvakrát a taky u nás. Jak byl eště sníh v únoru, tak mama šla od Malínkové s nákupem a z kapsy kabátu padesát korun vytrousila na zasněženou cestu. Jak si šáhla do kapsy, hned věděla, že peníze nemá a otočila se a viděla tu padesátku ležet na sněhu vprostřed cesty. Blíž k ní měl ale jakýsi chlap co byl u někoho na návštěvě a byl cizí. Ten ty peníze vzal, strčil do kapsy přímo před mamaou a řekl jí, že žádné peníze nesebral a bylo. A mama bečela, protože říkala, že na ně dělá dva dni.
Mnohem horší byla padesátikoruna, co sem s ní šel nakupovat já a bylo to předloni zjara. V kině byla pohádka Dařbuján a Pandrhola, a tam bylo nejlepší, jak rostly na stromě jitrnice, a v potoku teklo pivo. To se mi moc líbilo a furt sem si říkal, že by mohlo pivo u nás taky někdy v potoku téct. A taky, když na mě přišla řada s nákupem u paní Malínkové, tak sem měl koupit všecko na sobotu a nedělu. Odpoledne přijeli s pivem a sodovkama a měli konzervy a tak, prostě všechno možné co je trvanlivé a trvalo fakt dlouho, než složili ty bedny zboží. Přivezli taky šumáky. Sáček za dvacetník. Tak sem se neovládl a vzal celou krabicu za padesát korun. 

Hlavně mě bažilo ve snu vidět kluky, jak budou zírat, až všecko vysypeme do potoka, ten bude krásně pěnit jak pivo a poteče tam moře šumáku a všichni budeme pít ten šumák přímo ze břehu jak jalovice vodu. Malínkové bylo divné, proč u pana řídícího potřebujou tolik šumáků za strašně moc peněz, ale neříkala nic a prodala mi ten zázrak.
Kája, Evža, Franta Malínků a bráši s Pavlem Noskovim aj s Janou, to byla ta pravá parta na pití šumákového potoka. Udělal sem přednášku, vzpomenul na nedávný film a až se všeci nadchli pro mou myšlenku, šlo se vyrobit první šumákový potok na světě. Nevím, možná že kdyby ty šumáky se dostaly do potoka naráz a na nějaké klidné místo, tak by potok alespoň zašuměl. Sypali sme postupně jeden sáček za druhým do hodně tekoucí vody, které bylo asi o hodně víc, než aby něco šumělo, natož aby se i chutí podobalo šumáku. Za pár minut byla krabice s dvěstěpadesáti šumákama pryč. Kolem břehu zůstaly akorát rozházené prázdné sáčky a bylo po slávě.
Až pak mi došlo, že mama doma čeká na nákup a že říkala, abych nezapomněl jít z obchodu hned dom, že potřebuje mlíko na koprovku a že bude dělat kynuté knedle, tak ať pohnu. Pak šla do obchodu sama, a tam se dozvěděla, jaký nákup sem udělal a za jaké peníze a bratři ochotně vyslepičili, kde ten nákup teď je.
U školy, hned u hlavní cesty stojí pomník padlým z první světové války a hned vedle něho roste tuje a vysokánský stříbrný smrk, co na něho často lozíme až do koruny navrch a kam nikdo dospělý nevyleze, že je to tam už tenké a celá špica se ve větru houpe. Bylo už hodně pozdě, všude tma, mě byla strašná zima a sotva sem se držel, hlad a žízeň byla jak hrom, ale strach, co bude, až slezu, byl u mě větší a tak na mě všeci volali, ať už konečně slezu, že nedostanu, jak mi bylo předtím slíbeno. Furt sem si v té koruně říkal, že už nikdy nebudu kupovat nic, co nemám za peníze, které nejsou moje a bečel sem tam až na mě přišla škytavka a málem mě ta cukatura shodila dule. 

Pak už doma v kuchyni měl tata se mnou vážný rozhovor, ukazoval mi papíry, na kterých bylo, kolik má výplatu on, jak málo se u nás sejde peněz za měsíc, co všechno stojí domácnost a my a jakou sem udělal neplánovanou díru do rozpočtu a že si s mamou mysleli, že su už rozumný kluk, ale jak je vidět, tak se ve mně spletli a ať už du rači spat, nebo si to s tím výpraskem eště rozmyslí.