Až u vchodových dveří zpomalila svižný krok. Slzy už nešly zastavit. Píchalo jí u srdce. Cítila, jak jí tíseň obmotává, škrtí, deformuje po celém těle. Nejvíce vadila srdci.
Stáhla si vlasy do rozpitého obličeje. Zavrávorala na nově naneseném štěrku. Kolena na zemi zanechala dva krvavé otisky.
Veronika nechala kamínky v ráně. Rozbitá kolena necítila.
Ve výtahu zhluboka dýchala. Zuřivě si dřela zarudlé tváře, uslzené oči.
Máma seděla v kuchyni a bušila do klávesnice.
„Tak ty mě už ani nepozdravíš, nebo co?“ vypálila na Veroniku, sotva vstoupila do kuchyně. Modré světlo jí v obličeji zvýrazňovalo propadlé tváře a vrásky.
„Promiň. Ahoj,“ zamumlala Veronika.
„Jseš nějaká zaprdlá? Zase kvůli něčemu hysterčíš?“ Máma si sundala brýle. Několikrát na ně vydechla z masitých rtů a pak je začala čistit cípem vykasané halenky.
„Ne, jen teď máme nějak moc školy.“ Veronika se výmluvně usmála a vzápětí litovala, že vůbec měla potřebu se svěřit.
„Jo, to je hezký. Ale teď mě už neruš. Mám ještě spoustu práce, ju?“
Veronika jen přikývla. Měla pocit, že jí tlak uvnitř roztrhá plíce na kusy.
Vplula do pokoje. Panty dveří táhle zasyčely.
Mračna za okny se roztrhala. Slunce začalo znovu pařit.
