5. srpna 2021

Koníčky – napsala Zdena Součková

Kníže Alexandr spokojeně poplácal oblíbeného hřebce po zpoceném krku a předal uzdu podkonímu.
„Vyříděj Richardovi, ať ho ještě odpoledne projede. Musí být oba ve formě, ať mi tu Velkou pardubickou konečně vyhrají,“ krátce se zasmál při té představě.
S úlevou si vydechl. Po ranní schůzce se správcem panství byl mírně rozladěn. Správce si přímo nedovolil použít slovo „šetření“, ale celý rozhovor se nesl v tomto duchu. Alexandr nesnášel omezování, ale chápal, že zlaté časy, které s Marií zažívali ve Mcelích, už skončily. „Sbohem, ústřice,“ ušklíbl se v duchu. Ještě, že mohl otravná úřednická jednání proložit projížďkou na koni, to mu vždycky pomáhalo vyčistit si hlavu. Letmo zapřemýšlel nad tím, jaké by to asi bylo, nemít tyto starosti; kdyby to osud zařídil jinak a on by skončil u Maltézských rytířů. Ale při pomyšlení na celibát, s vyššími funkcemi spojovaný, se znechuceně otřásl. Plácl ještě naposledy svého koně po hnědém svalnatém zadku, nadechl vůni starého koženého sedla a obrátil se k zámku. Cítil se nabitý novou energií. Roztrpčeně si uvědomil, že jeho žena Marie zase jezdí někde po Skotsku s tím otravným Rilkem…
Na pěšině cestou k zámku uviděl zdálky dívčí postavu, která cosi sbírá ze země. Krásně klenuté pozadí, které se rýsovalo pod plátěnou sukní, v něm probudilo lovecké pudy. Nakroutil si pěstěný knír pod výrazným nosem, uhladil pocuchané hnědé vlasy, odhodlaně vypnul hruď a přidal do kroku. Najednou s údivem zjistil, že ta mladá dívka je Anička, dcera kuchařky. Ještě donedávna ji považoval za dítě, i když si už několikrát všiml, jak se před ním v kuchyni nakrucuje.
Když byl doma sám, nejraději jídal přímo v kuchyni, jako v dětství. Až dnes si ale všiml, že z Anny vyrostla mladá, žádoucí a žádostivá dívka. Už je v nejlepším věku na vdávání, napadlo ho. Usmál se na ni, ale jenom trošku, aby jí to nebylo podezřelé.
„Anna, donesla mi kávu do pracovny, budu tam asi za půl hodiny.“
S potěšením pozoroval, jak zrůžověla a cudně sklopila oči, ale pak se na něj odvážně zahleděla a odhodlaně přikývla. Za půl hodiny Anna, nejistá a rozechvělá, nesměle zaklepala na dveře. Kníže vzal tác se šálkem kávy z třesoucích se Anniných rukou a zprudka ho odložil na stůl, až káva vyšplíchla na talířek. Pak už jí nedočkavě zabořil prsty do hustých vlnitých vlasů. Druhá ruka zkušeně zašátrala po šňůrkách svazujících sukni a nenasytná ústa se zabořila do úžlabiny mezi jejími plnými ňadry. Ranní divoká jízda na koni v něm probudila prosté živočišné pudy, které se mu tak málokdy dařilo ovládnout. S potěšením kvitoval, jak se Anna po prvních rozpacích přizpůsobila rytmu jeho těla, zrychleným dechem a přidušenými výkřiky dávala najevo svoje uspokojení.
Anna mu pak kávu nosila několikrát týdně do pracovny nebo ráno rovnou do ložnice. Po několika měsících podle svých letitých zkušeností Alexandr poznal, že je nejvyšší čas najít Anně vhodného ženicha. Alexandrovi velela šlechtická čest postarat se vzorně o všechny svoje potomky. Sehnat jim vhodného otce, zařídit bydlení pro novou rodinu a postarat se dítěti o přiměřené vzdělání.
Zrovna poslouchal novou skladbu, kterou mu přehrával jeho přítel Smetana. Za uklidňujících tónů hudby, kterou tak miloval, nechal myšlenkám volný prostor. Hladil své dvě kočky, pohodlně uvelebené na jeho klíně, a čekal, kdy mu jejich rytmické vrnění přinese spásný nápad. A při závěrečných akordech skladby ho to napadlo. Jeho žokej Richard! Pohledný mladý muž, zapálený do tréninků a koňských závodů tak, že ani nemá čas běhat za děvčaty. Spojí tak příjemné s užitečným. Richard bude jezdit po závodech, trénovat jeho koně a on, Alexandr, může chodit na kávu do domku vedle konírny a spojit tak dva svoje koníčky dohromady. Nadšeně vyskočil z křesla, až obě probuzené kočky rozčileně zaprskaly. Uraženě odkráčely na teplé místo pod oknem, kam zrovna svítilo slunce. Naštěstí to bylo právě v okamžiku, kdy Smetana dokončil svoji skladbu.
„Bedřichu, drahý příteli, vaše hudba je pro mě nekonečnou inspirací, díky!“
Ještě téhož roku novopečený otec Richard konečně vyhrál Velkou pardubickou, a tak měl kníže Alexandr rovnou dva důvody k oslavě.
„A konečně zase jednou budou ústřice!“ nekompromisně oznámil svému správci.
.