Pokud jste někdy navštívili Tetín, možná vás překvapilo, že je ulice Jana Axamita celá zelená.
Můj děda býval workoholik už v dobách, kdy se workoholismu ještě říkalo budovatelské nadšení. Aby si aspoň občas pročistil hlavu, chodil na ryby, kde vynikl jako znamenitý pedagog nastupující generace.„Dědo, jak to, že máš tolik ryb a my pořád nic?“
„A olizujete tu žížalu, než ji dáte na háček? Ne? Tak se nedivte.“
Proslul také jako obětavý pěstitel žížal:
„Pane Novák, vy chodíte na ryby i v zimě, kam dáváte žížaly, aby vám nezmrzly?
„Do pusy, tam mají pěkně vlhko a teplo. Takže když vás někdy v zimě nepozdravím, není to nevychovaností, ale to jdu zrovna na ryby.“
Ani rybaření ho ale nakonec nezachránilo od kolapsu. Nezajímavou pasáž o jeho psychickém zhroucení a pobytu v psychiatrické léčebně přeskočme a pokračujme v příběhu v době, kdy děda seděl už několik týdnů doma na dvoře a apaticky koukal před sebe. Těžko říci, co ho přivedlo na myšlenku, že je dvorek málo zelený, nicméně příštích několik týdnů strávil tím, že natíral nazeleno plot, dveře, parapety, okna, vrata, železné i betonové venkovní schody, okapy a oplechování na střeše. Když začal zálibně obcházet s pikslou zelené barvy i obývací pokoj, konzervativní babička to nevydržela a vyhodila ho i s barvou ven.
Dědovi tak nezbylo, než opustit hranice svého hájemství a začít natírat obecní majetek. Tak se brzy začínaly zelenat patky sloupů, zábradlí, kanalizační poklopy a další kovové části obecního mobiliáře.
Netrvalo dlouho a děda se dostal do sporu s konzervativním starostou. A protože z konzervativního starosty neměl děda takový respekt jako z konzervativní babičky, bývali obyvatelé a návštěvníci svědky zajímavých debat. Bohužel, než se rozhodlo, jestli se oba nakonec utkají na kordy nebo pistole, děda znenadání ve spánku zemřel, určitě s pocitem nedokončené, ale dobře vykonané práce.
Pokud tedy někdy navštívíte Tetín, už vás nepřekvapí, že je ulice Jana Axamita celá zelená.
