Jestliže dítě z první rodiny odchází s
nějakým žebříčkem životních hodnot, které mu předají rodiče, je to úplně ideální.
Za sebe jsem rád za první rodinu.
Jenže v minulých
letech a měsících jsem přišel o dva členy širší rodiny, tetu a strýce z matčiny
strany, a uvědomil jsem si, že ani matka tu nebude věčně. A i já začínám postrádat
druhou rodinu.
Vzhledem k tomu, že vím, jak na tom jsem, chtěl bych za
přítelkyní, která je na obzoru, dojíždět na Vánoce, Velikonoce, narozeniny,
svátek a pak se uvidí.
Mám sice ještě mladšího bratra a otce, ale bratrovi
nechci kazit život. Dost na tom, že si ho kvůli mě zkazila mamka a nejen život. S otcem mluvím, jen když musím, protože udělal něco, o čem se nemluví.
Nechci skončit sám v
nějakém zařízení, i když je to ta nejpravděpodobnější varianta... no,
uvidíme.
