Eliška leží na podlaze v obležení plyšáků. Hladí pejska, opičku, hrocha, sloníka a je vidět, že prožívá hluboký smutek.
„Co se děje, Eliško?" ptá se maminka. Eli mlčky odvrací tvář a nepřestává hladit svá zvířátka. Za chvíli se ozve.„Oni říkají, že je jim bez Lojzy smutno. Já je lituji a sebe lituji ještě víc."
„No tak, dítě, přestaň se trápit! Zvedni se a půjdeme ho hledat, možná se nám ho dnes podaří najít," konejši Elišku maminka.
„Jo, jdeme. A vezmeme s sebou Lukiho, on má dobrý čich."
Maminka se usmála a souhlasila s tím, že plyšový pejsek jim určitě pomůže v pátrání. Šly všude tam, kde se mohl medvídek Lojza ztratit. Po cestě na hřiště, na hřišti, ale nikde nic. „Hledej, Luki, hledej!" pobízela Eliška pejska, ale ten se jen oddaně díval skleněnýma očima na svou paničku. Nic jiného nedokázal.
Nakonec Eliška s maminkou ztratily naději. Sedly si na lavičku v parku a rozhlížely se kolem. „Mami, mami, tam na stromě něco je!" ukázala Eli prstem k velké lípě.
„Medvídek. Ale bohužel to není ten tvůj."
Eliška se zamyslela a pak řekla: „A můžeme si ho vzít domů? Možná mu u nás bude dobře." „Raději ne. Představ si, že se někomu ten medvídek také ztratil a jemu je po něm smutno jako tobě po Lojzíkovi. I ten medvídek se určitě chce vrátit do svého domova."
Eliška souhlasně kývla hlavou a po chvíli se ozvala: „Mami, a co dělají lidé, aby našli své kamarády?"
„No, například dají inzerát do novin nebo všude vyvěsí letáky s prosbou o jeho nalezení."
„Jo, já jsem takové letáky viděla, uděláme to taky tak!"
Medvídka na stromě vyfotily a doma jim tatínek vyrobil a vytiskl spoustu letáků s jeho fotkou a také s fotkou Lojzíka. Ihned je spolu šli všude roznášet. Lepili je na lavičky na hřišti, na stromy a na nástěnku v obchodě. U fotky medvídka ze stromu bylo napsáno: „Kdo ztratil tohoto medvídka, najde ho na lípě v parku."
U fotky Eliščina medvídka stálo: „Milí přátelé, ztratila jsem medvídka, jmenuje se Lojza. Mně i jeho kamarádům je po něm smutno. Jestli ho najdete, zavolejte na číslo ... … …. Děkuji, Eliška."
Druhý den medvídek na stromě nebyl, ale Eliška s maminkou tam našly papír se vzkazem, napsaným velkými písmeny: „Děkuji ti, Eliško! Můj Míša je doma."
Za několik dní se usmálo štěstí i na Elišku. Nějaká paní jí přinesla Lojzu. Chudák měl na sobě dívčí šaty. Hrůza! Paní se omlouvala, že prý Olinka, její dcera, nevěděla, že Lojza je chlapeček. Byl bez oblečení, proto mu ušily holčicí šatičky a daly mu jméno Růžena.
Eliška byla tak ráda, že se jí Lojza vrátil, že jí ty jeho šaty vůbec nevadily. Hlavně, že byl doma a bylo zase veselo. Plyšáčci byli opět spolu a Lojzovi občas ze srandy říkali Tuláček nebo Růženka.
