Vcupitala do dveří, sotva je dovřela, se zaníceným výrazem ve tváři vykřikla: „Bacha už jde!“
Nechápeme nikdo, co ta paní chce. Koukáme na sebe se spolužáky.
Vetřelec se řítí uličkou naší třídy, v jasně žlutých šatech jak rozjetý vagón společnosti Regiojet.
Když vychýlí směrem k mé lavici, proběhne mi hlavou: „Proboha snad si ke mě ještě nesedne?“
Spolužáci na mě visí očima. Proč? Dopadla ztěžka se svou obří zadnicí přímo vedle mě. Lavice se zachvěla, jak při zemětřesení 5 stupňů Richterovy stupnice.
Bojím se otočit na svou novou spolusedící.
To zavalité stvoření, jak rychle usedlo, tak vstalo a vykřiklo zděšeným hlasem: „Omlouvám se!“
Beží zpět ke dveřím a zaškobrtne o aktovku Milana v druhé lavici. Letí vzduchem jako stíhačka Messerschmitt z druhé světové války.
Třídní přežil, na štěstí před tabulí nestál!
Ještě že tak, máme před maturitami. Tomu říkám ironie, právě v hodině biologie probíráme savce, živou pomůcku jsme ve třídě našeho gymnázia nečekali.
Vypadá to na kotník, takže se zapojujeme společně s naším kantorem. S těžkým úsilím ji odnášíme do vedlejší třídy večerního studia, kde je věkový průměr cca 50 let. Hlídala na chodbě, aby si spolužačky mohly připravit taháky na lavici.
„Jen jsem si spletla třídu,“ líčí se záchvatem smíchu vše svým souputnicím.
Z dnešního dne mám nový AHA moment.
Taháky jsou prostě nesmrtelné!
Původní verze
Spolužačka v záloze
„Co to sakra je?“ pomyslím si, když se do naší třídy vřítí cizí žena. Na sobě hadry jak z první republiky, velmi fortelné postavy. Fialové kudrlinky do střihu ala „Kazisvět“.
Vcupitala do naší třídy, sotva dovřela dveře, se zaníceným výrazem ve tváři vykřikla: „Bacha už jde!“ Nechápeme nikdo. Koukáme na sebe se spolužáky. Náš učitel má ve tváři údiv. To nebude školní inspekce, pomyslím si. No z písemky zřejmě nic nebude.
Řítí se uličkou naší třídy, v jasně žlutých šatech, jak rozjetý vagón společnosti Regiojet. Když vychýlí směrem k mé lavici, proběhne mi hlavou „Proboha snad si ke mě ještě nesedne?“ Spolužáci na mě visí očima. Proč? Dopadla ztěžka se svou obří zadnicí přímo vedle mě. Lavice se zachvěla, jak při zemětřesení 5 stupnů Richterovy stupnice. Bojím se otočit na svou novou spolusedící.
To zavalité stvoření, jak rychle usedlo, tak vstalo a vykřiklo zděšeným hlasem „Omlouvám se,“ beží zpět ke dveřím a zaškobrtne o aktovku Milana v druhé lavici. Letí vzduchem jako stíhačka Messerschmitt z druhé světové války.
Třídní přežil, na štěstí před tabulí nestál! Ještě že tak, máme před maturitami.
Tomu říkám ironie, právě v hodině biologie probíráme savce, živou pomůcku jsme ve třídě našeho gymnázia nečekali. Vypadá to na kotník, takže se zapojujeme společně s naším kantorem. S těžkým úsilím ji odnášíme do vedlejší třídy večerního studia, kde je věkový průměr cca 50 let. Hlídala na chodbě, aby si spolužačky mohly připravit taháky na lavici.
„Jen jsem si spletla třídu,“ líčí se záchvatem smíchu vše svým souputnicím.
Z dnešního dne mám nový AHA moment.
Taháky jsou prostě nesmrtelné!
