17. června 2021

Pohádky ve hvězdách – napsala Michaela Čápová

„Babičko, babi, co to píšete? Je to zase nějaká pohádka pro mě?“ rozrazí dveře zámecké komnaty Luigi.
„Zlatíčko, vítej! Opatrně, ještě, že nejsou skleněné,“ směje se princezna Marie. Přiklekne, aby jí mohl princ skočit do náruče.
Ten letmým pohledem zkontroluje dveře v ohrožení a už se smýká z babiččina objetí. Zdržuje ho. Chce slyšet nový příběh, pohádku. Babička je píše kouzelně. Posadí si ho vždy na sofa v rohu místnosti, načechrá polštáře a začne číst. Prý je vždy prvním posluchačem. Je to možné? Na Loučeň se s tatínkem dostanou párkrát do roka, ale babička jich má ve své knihovně tolik, že ho možná nejspíš trochu klame.
„Luigi, kde máš tatínka? Přijeli jste všichni? Zítra zavítá i Alexandr. Uděláme malou slavnost. Dědeček zastřelil pár zajíců, budou na smetaně,“ mrkne na prince Marie, zatímco si rovná papíry na stole.
„Tatínek je s dědečkem ve stáji, utekl jsem jim. Nebaví mě to jejich rokování o koních. A babičko, už jste dopsala tu pohádku o Luně?“ visí na ní pohledem malý nezbeda. „Nejsi už na pohádku trochu velký? Za chvilku ti bude deset,“ kroutí hlavou Marie, nicméně v duchu se tetelí radostí, že je o její pohádky stále zájem.
„To tedy ani náhodou,“ zlobí se Luigi. „Až budu úplně dospělý, přečtu si je všechny sám. Navíc tatínek říkal, že je chce přeložit do češtiny. Proč ji vlastně babičko neumíte?“ napadne neposedného zvědavce.
„To je otázek, takhle při příjezdu. Kde jsou všichni? Mám hlad, neviděl jsi komornou? Aby už chystala na večeři,“ znervózní Marie. Zklamaně usedne ke stolu. Zase ta její prokletá čeština! Ona, polyglot, s žádnou řečí neměla problém. Čte originály ve francouzštině, angličtině, ale manželova rodná mluva se jí pod kůži nikdy nedostala. To jejich „ř“. A „ch“! Při té představě se mírně oklepe, uhladí si stále dokonalý účes a ponoukne Luigiho k odchodu. Ten svěsí ramena. Dojde mu, že z pohádky teď nejspíš nic nebude, a s babičkou po boku vychází na chodbu.
Není to hezký, že tady nikomu babička nerozumí. Slyšel jsem minule tatínka, jak se na ni zlobí. Prý to působí aro, aro… už vím, arodantně. Asi je to něco hodně špatného, protože když jí to řekl, urazila se a odešla. Mně se čeština líbí,“ mudruje v duchu princ.
„Babičko, tohle je Andulka Sedláčková, bude vás učit česky,“ přivádí Luigi druhý den ráno dcerušku komorné. Jindy usměvavá a klidná Marie zalapá po dechu, zbrunátní a na celé patro zakřičí „Ven! Co si to dovoluješ?!“ Luigi nechápe, co provedl. Myslel to dobře. Vždyť babičku za její neschopnost odsuzuje celá Loučeň. „Babičko, prosím,“ natahuje Luigi. „Nechtěl jsem vás rozzlobit. Podívejte, i Aničku jste rozplakala.“
Luigiho naříkání Marii nezastavilo. Křičí na obě děti, mezitím volá komornou, ať si dojde pro svou chásku. Luigiho posílá do rodičovské komnaty, aby prý přemýšlel nad svým chováním.
Zadýchaně se po tom všem doplouží do dámské komnaty a zabouchne za sebou dveře. Ouvej, hlava jí třeští. Kde se to v ní vzalo? Co jí to napadlo? Najde si k Luigimu opět cestu? Vždyť ho vidí tak poskrovnu. Ach, co to vlastně toho nezbedu napadlo? Proč zrovna dcera služebnictva?
O pár hodin později se slzami v očích dokončuje pohádku Čajový dýchánek u slečny Luny. Anglicky. Myslí na Luigiho.

Žádné komentáře:

Okomentovat