Od rána máš … jak jen to nazvat … nenáladu. Není to vyloženě to, čemu ty říkáš depka, protože ty jsi v životě žádnou opravdu pořádnou depresi neměl. Ráno už jsi se s tou nenáladou vzbudil. Výrazně ti zesílila v okamžiku, kdy jsi zjistil, že je půl šesté. To tě naštve vždycky, když se tak brzo vzbudíš, aniž bys musel někam jít. Šedivé nebe, oschlá patka chleba v košíku na pečivo, na kávu příliš brzo. Co teď?
Zkusíš si nakreslit nějaký pěkně barevný obrázek, to tě vždycky povzbudí. Fialovohnědé fleky, které ti vznikaly pod rukama, tě však vydráždily natolik, že jsi musel naházet prádlo do pračky a chvíli se dívat na uklidňující šplouchání. Ani to nezabralo. Když ses přes okoralou patku konečně prokousal ke kávě, přestal jsi aspoň mít vražedné sklony. Naštěstí jsi sám doma a máš se ještě natolik rád, že není koho zavraždit. Usedl jsi k počítači. Hloubka tvé nenálady se dá vyčíst i z neobvykle velkého počtu sdílených článků politického charakteru na Facebooku. A tady už ti zafungoval pud sebezáchovy. Vyplísnil jsi sám sobě, takhle hluboko jsi opravdu klesnout nechtěl… Rád bys něco napsal, ale sedíš nad truchlivě černou klávesnicí, neklidné prsty už by se rády prohnaly jejími písmeny, ale hlava ne, a ne nalézt slova. Od výletu (v obou smyslech toho slova) klávesnice oknem na zahradu ji zachránilo zvonění telefonu.
„Prosím!“ štěkl jsi tónem, který měl odradit kohokoliv, kdy by si snad dovolil něco po tobě chtít. Naštěstí volal kamarád. Chvíli ti trvalo, než ses soustředil natolik, abys rozeznal význam jednotlivých slov. Začíná prý svítat na lepší časy. Poznal to podle toho, že jim ráno lezl v kuchyni mravenec. A jelikož mravenci jim v kuchyni lezou jen na jaře a pak na podzim, usoudil, že ode dneška už je jaro. A po jaru přijde léto, kdy zákonitě všechny viry a bacily vychcípají. A on už se vidí na zahrádce vaší oblíbené hospůdky, jak si konečně vychutnáváte točený pivo. A tobě najednou padá šedý závoj z očí, vidíš v duchu ty nadšené davy, obléhající všechny zahrádky, strhané výčepní, kteří nestíhají nával do té doby nedobrovolných abstinentů, a musíš se smát. Z okna už konečně vidíš rašící zelené lístky, slyšíš zpěv ptáků a ve vzduchu cítíš svěží vůni čerstvé trávy.
První posel jara, maličký mravenec, zachránil nejen tvoji klávesnici, ale i tvůj ještě do nedávna nezlomný optimismus. A já se tak můžu večer vrátit z práce zpátky do tvé vlídné náruče, vyklopit tam všechny svoje bolístky a opět ráda podlehnout tvému smíchu.
