17. června 2021

Osudové jedničky – napsal Marek Greger

Dostihy jsou doménou života každého z nás. Vyběhneme z domova, zamíříme kamsi a za celý den se toho snažíme stihnout co nejvíc. Cíl je v nedohlednu a večer padneme jak na Taxisově příkopě.
O nějaké to století zpět tomu nebylo jinak. Čas je veličina, kterou honíme od té doby, co jsme si ji vymysleli. Přesto, některým se courá a druhým utíká před očima. Když trpíte, čas je věčný, když se bavíte, protéká mezi prsty a nejde ho zastavit ani hypnotizováním vteřinové rafičky.
Jednu takovou měl na svých bohatě zdobených cibulích po dědečkovi i Erich Thurn Taxis. Mladý aristokrat třímající otěže svého dostihu, který byl sotva za startovní čarou, takže v něm měl ještě hodně daleko k prvním opravdovým překážkám. Navíc měl kolem sebe dosti těch, kteří mu zpod kopyt koní dávali pryč všechny klacky, aby se mladému princi nic nestalo.
Na hubu ale člověk prostě padnout musí, ať už vás nese na hřbetu kůň, nebo si běžíte bos v trávě naproti zapomenutým hrábím. Pro takové případy je ovšem skvělé, když se máte o koho opřít, mít se s kým o svá trápení podělit. V té době měl Erich „jen“ své rodiče, ženu svých snů zatím hledal jen ve své duši.
Ne, že by o Ericha nebyl zájem, naopak. Ve skutečnosti byl společenskou trofejí nevypsaného dostihu, jenže... Byť měli Thurn Taxisové dostihy v rodinné tradici, byli spíše lovci než lovnou zvěří. Takže se tomuto honu snažil vyhnout.
Mladý Erich, táhlo mu tenkrát na 24 let, již věděl, že by rád založil rodinu. Jenže žádná panna nepadla do jeho hledáčku, kudy by mohl svůj zájem vystřelit. Navíc věřil spíše na náhodu než na organizovaný hon.
Jako skvělou příležitost k tomu někoho potkat viděl Velkou pardubickou, kde se scházela smetánka, která někdy snad dusotem kopyt připomínala utlučené máslo.
Mladý Erich tedy vyrazil se svým přítelem z Británie, se kterým se potkal na studiích v Cambridge. Především Erich svým příchodem na dostihy vzbudil nemalou pozornost. Byl stále svobodný a vypsaný kurz byl opravdu vysoký.
Nebylo se tedy co divit, že některé z přítomných slečen se promenádovaly v tajném závodě bez čísel. Matky, jako majitelky jednotlivých stájí, pobízely své kobylky k naparování se a hlasitému smíchu nápadně podobnému řehtání. Přestože byl Erich náruživý, tohle byl hon, kde byl rozhodnut střílet jen slepými a nevybrat si.
Znechucen přítomnou náladou honu vyrazil raději se svým přítelem Vincentem za jistou nejistotou, sázkami. Trochu vzrušení a adrenalinu mimo sedlo ho vehnalo až k okénku, kde měl ze startovní listiny vybrat svého favorita v desetihlavém startovním poli.
Favority závodu byli němečtí BALRATH a ROLL. Na startovním poli se objevil i JOUR FIX, šestiletý hnědák. Startovní číslo měl sice 1, ale v dostihu byl označen spíše jako outsider. Jenže. Erich Thurn Taxis se narodil 11. 1. 1876. Jedničky ve svém datu narození vnímal jako jistou symboliku. Často ho jedničky navedly při sázkách k výhře. Přesto vnímal, že dnes nebude JOUR FIX dobrý tip.
Snad z podstaty své impulsivní povahy a jakési revolty vůči vlastní špatné náladě, rozhodl se masochisticky své vítězství obětovat a smířil se s prohrou ještě před samotným závodem.
„Dobrý den, sázím 10 tisíc zlatých.“ Je dobré zmínit, že tato částka byla rovna té, jež náležela vítězi celého dostihu. Slečna, přijímající Erichovu sázku, tak lehce zalapala po dechu.
„Samozřejmě. Ráda vaši nabídku přijmu.“ Aby taky ne. „Zde máte svou sázenku,“ podala bílý lísteček do rukou mladého elegána.
„Ty si nevsadíš?“ zeptal se Erich svého přítele Vincenta.
„Já se vsadím, že tady dnes někoho potkáš. Cítím, že se tady dnes zamiluješ.“
„Nemluvíš spíš o sobě?“
Erich s Vincentem se usadili na čestné místo v sekci vyvolených a čekali, až závod odstartuje.
Stalo se. Na prvních čtyřech překážkách nikdo neudělal chybu, ani na obávaném Taxisově příkopu. Oba favorité selhali. ROLL vybočil a BALRATH byl zadržen. Oběma činila potíže těžká půda. Nejen nad závodem samotným, ale především nad účastníky se začala stahovat mračna a schylovalo se k dešti, pro tento rok tak typickému.
Vedení závodu převzal na chvíli DOSSIER, sledován JOUR FIXEM. Erich začal s nadějí žmoulat bílý papírek, kterému se, přestože byl matný, začalo blýskat na lepší časy. Do cílové rovinky sice vběhl jako první DOSSIER, v těsném závěsu na něho však zaútočil JOUR FIX, který nakonec po boji o pět délek zvítězil.
Erich pln radosti a nadšení zaburácel, ovšem aristokraticky jen tiše uvnitř své duše. Podíval se na Vincenta, který se jen uznale ušklíbl, a vyrazili pro výhru. Stejně začalo pršet. Přidali do kroku a beztak to nestihli. Rázem to vypadalo, jako kdyby někdo z nebe vylil na všechny kýbl vody. Samozřejmě na jeden na všechny, ale na každého zvlášť. Erich a Vincent zaběhli již zcela promočení pod střechu, kde se začali osoušet, když Erichovi v zorném poli stanula plachá blondýnka. Zrovna si rovnala neforemný okap, který byl původně kloboukem, jenže vědro plné vody ho zdeformovalo. Dívka měla na sobě krásné šaty, ale zrovna teď v nich vypadala jako rozpitý obraz Alfonse Muchy. Erich strčil loktem do Vincenta. „Vidíš ji?“
„Myslel jsem, že jsi na mladší.“
„Samozřejmě. Myslím tu půvabnou blondýnku.“
„Ale tak ona ta maminka taky nevypadá špatně.“
„Myslíš, že si mě všimla?“
„Maminka určitě! Ta slečna ale určitě ne! Běž ji oslovit!“
„To nejde, když je tam s mamá.“
„Ty, takový soutěživý typ, a bojíš se?“
„Nebojím.“ Začal se chvět. Tělo měl mokré a cítil na sobě chlad, který mu dopřával oblek, intimně obepínající celé jeho tělo. Při pohledu na krásnou dívku se mu navíc svíralo hrdlo. Uvnitř cítil malou dušičku a pomalu začal drkotat zuby, co zářily mezi modrými rty jako perla mezi borůvkami.
„Nic, to nemá smysl, je příliš krásná. Vzdávám to. Jdu si pro výhru.“
„Jak myslíš, příteli. Počkám tu na tebe.“
Erich se šoural k okýnku, kde si odložil zmáčené sako a lehce ho vyždímal, aby ho nikdo neviděl a nezpůsobil společenské faux paus. Košile obepínající jeho mladistvou hruď mu dopřála vřelého, avšak velmi ledového objetí.
Dobře mi tak, aspoň na ni nebudu myslet, bičoval se myšlenkami v jednočlenné frontě, kde právě přišel na řadu.
„Výborně, gratuluji vám, jste jediní dva, kteří vyhráli!“ usmívala se slečna, chystajíc se vyplatit výhru.
„Dva? Kteří dva?“ zeptal se zmatený Erich, protože věděl, že Vincent stojí opodál.
„No vy a madam.“ Pokynula rukou, aby se Erich otočil a uviděl „svou“ spoluvýherkyni. Byla jím dívka z rozpitého akvarelu. Erich oněměl úžasem. Asi na vteřinu. Pak pohotově promluvil.
„Dobrý den, slečno… Vy také ráda sázíte na outsidery?“ zeptal se krásné blondýnky, jež rozpačitě hledala slova. Bylo jí celkem nepříjemné, že na ni hledí muž v blízkosti ji tolik nezvyklé a promočeně neupravené. Navíc mamá nebyla v její přítomnosti. Stála pět kroků od ní, aby mladému poupěti dopřála svůj první pocit z vítězství.
„Můj tatínek se narodil 11. prosince. Mám ráda jedničky, tak jsem vlastně jen zkusila své štěstí.“
Erich se musel smát. Ne nahlas. Jen mu cukaly drkotající koutky.
„Čím jsem vás pobavila?“ zeptala se a drnčela zuby ve stejném rytmu. Klobouk zachytil to nejhorší a zabránil tomu, aby dívka vypadala, jako když se právě vynořila z jezírka s lekníny.
„Možná to zní až neuvěřitelně, ale i já mám ve svém narození samé jedničky. Narodil jsem se 11. 1.“
„To zní…“
„Tak vyzvednete si svou výhru nebo ne?“ skočila jim slečna do řeči, protože potřebovala vyplatit výhru a za Erichem a slečnou se už tvořila fronta dalších, o poznání méně úspěšných sázkařů.
Erich si vyzvedl tučný obnos, ten tenčí si uložila do svého psaníčka i slečna, která vypadala opravdu jen jako sváteční sázkařka, a pomalu se svým tělem otáčela vstříc ostýchavé chůzi k mamá.
„Je to asi nezvyklé, ale co říkáte nápadu společně oslavit naše dnešní vítězství?“ zeptal se Erich s přízvukem nesmělosti.
Slečna zastavila a napůl otočila zpět: „Rád sázíte?“
„Rád vyhrávám.“
„Aha…“
„I proto jsem si zvolil toho koně. Jednička mě přitahuje.“
„Přitahuje?“ Slovo vyslovené směrem k tak mladé, jistě počestné dívce, bylo skoro nevhodné.
„Dobře, tak láká. Prostě rád vyhrávám, máme to v rodu.“
„Lovení trofejí? A všiml jste si, že já nemám ani rohy, ani liščí ohon?“
„Nemyslel jsem to tak.“
„Můj otec mě vedl k lásce ke koním, proto tu dnes jsem.“
„Mohl bych vás i já vést – k lásce?“
Slečna zčervenala a v okamžiku zapomněla na to, jaká je i jí v mokrých šatech zima. V mžiku se rozechvěla a do tváří ji vběhl ruměnec.
„A s kým mám vůbec tu čest?“ odvrátila raději pozornost.
„Probůh, promiňte, úplně jsem se zapomněl představit. Jsem Erich Thurn Taxis, a vy?“
„Gabriela Kinská.“
„Aha, už chápu. Tak to váš rod může za tuto zábavu. Vybavuji si, že právě Oktavián Josef hrabě Kinský z Vchynic a Tetova započal zde s touto zábavou.“
„A ten váš té zábavě doslova láme vaz. I když letos naštěstí ne.“
„Nešla byste se mnou někam alespoň okapat?“
Gabriela snad i chtěla, ale v přítomnosti své mamá se nic takového vůbec nehodilo.
„Mohl bych tedy vás i vaši drahou matku pozvat někdy v blízké budoucnosti na návštěvu loučeňského zámku?“
„Snad.“
Ono „snad“ se v čase proměnilo v ano. A to nejen tak obyčejné ano. Tohle ano padlo u oltáře už za necelý rok od první sázky na jedničky, které jejich lásce opravdu přály – zanedlouho se jim narodil první potomek. Dostihy se lnuly dál i jejich společným životem. Tedy minimálně co se týkalo frekvence početí v pořadí dalších a dalších ratolestí, ve kterých hrály prim spíše dívky.
Měli štěstí i na syny. Tím posledním narozeným se stal Vilhelm Thurn Taxis. I on měl ve svém datu jedničku, a protože tou dobou začal tatínek propadat automobilismu, koupil svému synovi jeho první závodní automobil se startovním číslem 1. Samozřejmě jen plechový model, hračku. Ale dost velkou na to, aby ji ve svém prvním roce mohl bezpečně ovládat.
Tak až se příště pojedete podívat na zámek Loučeň, nezapomeňte nahlédnout do dětského pokoje, kterému vévodí model automobilu symbolicky v barvě šatů, ve kterých Erich potkal svou milovanou Gabrielu. A aby ani ona nezaostala ve svém mementu jejich lásky a místu spříznění jejich duší, stojí v těsné blízkosti automobilu i houpací kůň, který navždy připomíná nejen dostihy a jejich seznámení, ale i to, že život každého člověka je jako na houpačce.

Žádné komentáře:

Okomentovat