Okno vedlo na ulici, kde se pořád něco dělo. Ona se se ale nejraději dívala na střechy domů. Podle ní byly v každém počasí a v každé denní době úplně jiné a vyprávěly příběhy o svých domech. Vymýšlela je pro mě a já je milovala.
Sedávala s jednou nohou na zemi, polštářek za zády a v létě, když bylo okno otevřené a foukalo, záclona jí vlála kolem hlavy jako závoj pohádkové víly. Zdobení starého rámu, který se malebně klenul nad její hlavou, v mých očích někdy připomínalo rám obrazu, jehož ona byla součástí. Obrazu dětství. Obrazu jistoty. Ke konci života už pak seděla spíš potichu a kdoví, jestli většinu času už nebyla jinde.
Jako malé se mi okno zdálo hrozně veliké, s těmi jeho třemi velkými a třemi malými skly. A se zdmi, které tenkrát byly širší než celá moje záda. Dnes mi najednou připadalo malé a parapet mě tlačil. Pak trochu foukl vítr, pohnul záclonou, a já si automaticky dala jednu nohu na zem a opřela se zády o polštář.
