30. června 2021

Okno z pokoje - napsala Jana Zechmeisterová

Tak si teda na chvilku sednu na to naše místo. Stejně tady už moc nenadělám, a to důležité je hotovo. Parapet okna největšího pokoje v bytě k tomu svojí šířkou přímo vybízí. Nevím, co všechno z něj viděla babi, ale často tam sedávala a vyprávěla, co se děje venku. Bylo to takové její oko do světa, když už nemohla ven.
Okno vedlo na ulici, kde se pořád něco dělo. Ona se se ale nejraději dívala na střechy domů. Podle ní byly v každém počasí a v každé denní době úplně jiné a vyprávěly příběhy o svých domech. Vymýšlela je pro mě a já je milovala.
Sedávala s jednou nohou na zemi, polštářek za zády a v létě, když bylo okno otevřené a foukalo, záclona jí vlála kolem hlavy jako závoj pohádkové víly. Zdobení starého rámu, který se malebně klenul nad její hlavou, v mých očích někdy připomínalo rám obrazu, jehož ona byla součástí. Obrazu dětství. Obrazu jistoty. Ke konci života už pak seděla spíš potichu a kdoví, jestli většinu času už nebyla jinde.
Jako malé se mi okno zdálo hrozně veliké, s těmi jeho třemi velkými a třemi malými skly. A se zdmi, které tenkrát byly širší než celá moje záda. Dnes mi najednou připadalo malé a parapet mě tlačil. Pak trochu foukl vítr, pohnul záclonou, a já si automaticky dala jednu nohu na zem a opřela se zády o polštář.

Žádné komentáře:

Okomentovat