29. června 2021

Večerní rutina - napsala Sofie Epsteinová

Sakra. Je to tady. Osm hodin večer a Tonda mě tiskne ve své drobné ručce. 
Dopadne na mě několik kapek vody a přejede mi mráz po zádech. Fuj. 
Na štětičkách se objeví pasta. Pálí to. A štípe. 
Začnu se zvedat. Uvidím Tondovy pihaté tváře, rošťácké oči a široké nosní dírky. Ale hlavně rty, popraskané od studeného větru. 
Chlapec si je ještě jednou olízne. Jako by to něčemu pomohlo.
„Tak dělej, ať už to máme za sebou,“ říkám si a těším se, až budu zpátky v kalíšku.
Konečně se přede mnou objeví zuby. Ty má Tonda po babičce. Veliké, bílé a nikdy se nezkazí. Ideální geny. Vlastně by mě ani nebylo potřeba.
Pro klaustrofobika jako jsem já je ústní dutina vážně děsivá. Čím déle se mnou Tonda lomcuje, tím více pěny je všude kolem. Zdá se mi, že růžové stěny pokryté slušnou vrstvou slin se neustále přibližují. Jak v nějakém dobrodružném filmu.
„Tak snad už to byly dvě minuty, ne?“ skučím, zrovna když zajíždím za nejvzdálenější stoličku. Pěny už je tolik, že se snad do úst osmiletého chlapce ani nemůže vejít.
Konečně jsem vytažen. Tonda mě málem sestřelí flusancem do umyvadla, ale naštěstí mine. Opláchne mě a já můžu vyprávět dnešní zážitek své sousedce žiletce.

Žádné komentáře:

Okomentovat