11. června 2021

Číslo 5 – napsala Lenka Hájková

Ach, jaký je to nádherný den. Být schovaný v teplíčku ve skříni s ostatníma. Dokonce se mi povedlo vychytat nejlepší místo vpředu, kde je nejvíce prostoru. Na kraji je pověšený starý kabát, o který se můžu pohodlně opřít, aby se mi neodřely rohy a nepomačkalo plátno.
Doufám, že si dnes pořádně odpočinu. Snad se ten šílený chlápek nerozhodne zase něco tvořit, protože u toho vždycky nadělá neskutečný bordel. No, vždyť ho zrovna slyším, jak dupe po chodbě. Prosím, ať nejde sem, prosím, aspoň jeden den v klidu!
Pozdě. Už je tady. Teď mi nezbývá nic jiného, než se modlit, aby se mi to parádní místo vpředu nevymstilo. Slyším, jak tam pořád s něčím šáruje a pod nosem si brouká nějakou písničku. Asi si tam míchá plechovky barev, jako by jich neměl dost.
No fuj! A co je tohle za smrad? Zase cigarety? Pravděpodobně. Nesnáším je, protože se mi ten puch zažere do vláken a já ho ze sebe nejméně týden nedostanu. Á, heleme se. Vypadá to, že už domíchal. Teď přijde ta chvíle napětí, kdy uvidíme, kdo z nás, pláten, to dnes odnese.
Otevřel skříň a popadl první plátno, které našel. Ano, hádáte správně. Dnes nadešel můj den. Opatrně mě položil na zem, upatlanou od starých zaschlých barev. Stojí nade mnou a zamyšleně mě pozoruje. Párkrát si ještě potáhnul z cigarety a nedopalek típnul do prázdného hrnku od kávy. Na cestě zpět popadl ze stolu několik plechovek s barvou, co si předtím nachystal. Teď už jsem byl smířen s tím, že už nikdy nebudu čisťoučké bílé plátno, ale stane se ze mě obdivuhodné umělecké dílo. Tedy aspoň to jsem si myslel...
Sakra, chlape, co to děláš? Jsi snad blázen?! Co to po mně cákáš? Musíš tu barvu hezky rozetřít štětcem a ne ji tady takhle cvrnkat po celé místnosti. Vždyť ze mě uděláš úplnou patlaninu!
Cák červené sem, cák žluté tam, cák černé úplně všude. Podívej se na nás, jak vypadáme. Ze mě se stal úplný mišmaš a ty tu barvu máš až za ušima. Dej si radši na chvíli pauzu!
Zápěstím si utřel opocené čelo, zhluboka vydechl a na chvíli se posadil na stoličku. Špinavýma rukama vytáhl z poloprádné krabičky jednu cigaretu, strčil ji do pusy a zapálil. Při tom, co z ní potahoval, mě pozorně sledoval. Tvář se mu nehezky zkroutila, když uviděl pár místeček mého bílého já. Cigaretu odložil jako obvykle do hrníčku od kávy a postavil se. Věděl jsem, že je čas na druhé kolo.
Cák sem, prsk tam, barva byla úplně všude. Mám pocit, jako bych se měl každou chvílí propadnout do země pod tíhou několika vrstev barvy. Už aby byl konec. Ještě na mě cáknul pár posledních kapek a postavil se. Prázdné plechovky položil na stůl a zapálil si další cigaretu. Špinavé ruce otřel do košile a poodstoupil pár metrů ode mě. Naposled se na mě podíval, pod nosem si zamumlal, že si musí jít udělat další kafe, a odešel. Viděl jsem v jeho očích spokojenost.
Musím říct, že se na mně vyřádil jako pětileté mimino. Od dnešního dne jsem si sliboval pouze chvíli klidu na relaxaci, ale místo toho jsem skončil celý umatlaný od barev. Jestli mě ten chlápek plánuje někde prodat, tak mu přeju hodně štěstí, aby si vydělal aspoň pár šupů, protože v tomhle stavu nestojím za nic.
(na námět obrazu Jacksona Pollocka „No. 5, 1948“)

Zadání:
Napište text z pohledu obrazu nebo určité postavy z něho.

Žádné komentáře:

Okomentovat