12. června 2021

Podobizna Doriana Graye – napsal Elliot Jačků

Sledoval jsem jej během vlastního zrodu barvu za barvou, tah za tahem, dnem i nocí. Postupně zřel jsem více okolního dění, krásy a stvořitele svého – Basila Hallwarda. Pamatuji si ten den, snad jako by proběhl včera.
Tyčil se nad dřevěným stojanem jak Himálaj a usilovně pokračoval v práci. Odmítal mě totiž ponechati na pospas trýznivé samotě pochmurného šeravého ateliéru. Na jeho obličeji se kromě bledosti a také znatelné únavy rozprostíral naprosto koncentrovaný výraz, takže jsem se bál cokoliv říci, jen abych malíře nevyrušil. Avšak má obava se později ukázala býti zbytečnou, jelikož obrazy se svými autory nekonverzují. Konverzace nevedou vůbec, tedy alespoň ve scénáři roviny životní nikoli.
Svraštělé čelo dodávalo tomu pobledlému, avšak místy stále snědému, karamelově tónovanému obličeji na drsnějším vzhledu. V ten moment vypadal starší, než ve skutečnosti byl. Ostatně, to se mohu jen domnívat. Nikterak jsem po podobných faktech nebádal.
Husté tmavé obočí se kroutilo nervozitou, soustředěním a vlivem spousty dalších faktorů, o kterých já sám, jakožto obyčejné vyobrazení spanilého hocha Doriana Graye, neměl ani zdání. To všechno ještě podtrhávalo již tak dosti viditelné vrásky, osidlující Basilovu tvář.
Své jiskřivé, průzračné, ebenově hnědé oči upíral jen do plátna a já si najednou připadal býti středobodem celého vesmíru. Dosti možná jen v daný okamžik předstíral přehnané zapálení pro jeden z detailů, aby se nemusel ani na sekundu zabývati diskuzí, do níž jej chtěl lord Henry, odpočívající na divanu v rohu místnosti, mermomocí zapojit.
Basil se s přáteli netoužil dohadovati, obzvláště ne se sirem Henrym.
Všímal jsem si, jak si odrážející se světlo z jednoho nezatemněného okna pohrávalo s naprosto dechberoucí barvou duhovek a všelijak je pozměňovalo při každičkém, leč nepatrném pohybu, který malíř učinil.
Pozoroval mne pohledem plným citu, lásky a vášně. Avšak tehdy jsem ještě úplně netušil, komu ta láska patřila. Zda umění, tím pádem i mně samotnému, či mé existující, živoucí kopii. Byl jsem natolik zaslepen vlastní posedlostí – krátce řečeno Basilem obecně – a nevnímal realitu.
Obličej, posetý drobnými krůpějemi potu, zakrývaly do očí popadané bujné, kudrnaté kadeře, které by se jistě pyšnily mnohem větší krásou, kdyby byly čerstvě umyté, načesané a udržované, a ne zplihlé potem.
Zuby si mírně skousával spodní ret, aniž by tušil, že toto gesto působí poněkud eroticky. Také jsem nemohl nevnímat další, již pěkně prokousaná suchá místa, obzvláště v oblasti pravého koutku. Nicméně zmíněné „nedostatky“ maskovala temná, krvavě rudá barva těch plných polštářů. Koutky úst se stáčely vzhůru do téměř neviditelného úsměvu a já potají sobecky doufal, že patří právě mému bytí.
Ostře řezané rysy vykreslovaly hlavně čelisti a výrazná, mužná brada. Nedaleko se nacházely větší, legračně odstávající uši, za které se, soudě podle jednoho vyslechnutého rozhovoru, styděl, i když to nerad přiznával. Zato nos měl naopak dokonale přizpůsobený k vyváženému vzezření tváře. Dokonce si dobře vzpomínám na výšku, jíž hrdě převyšoval velkou spoustu nejmužnějších chlapů v okolí. Brzy by jistě dohonil i ten malířský stojan. Díky své robustní figuře působil jako hromotluk, ale opak byl pravdou: jako správný, nekonfliktní člověk spory nikdy nevyhledával. Do štvanic se též nehnal. Žil si svůj spokojený, ničím nerušený umělecký život, plný múz a rozčarování.
Svalnatá paže svírala pevně klouzavý štětec umatlaný od pigmentu olejových barev. Ta druhá zůstávala zapřená o statný zátylek. Na širokých ramenech volně ležel talisman pro štěstí v podobě teplého, chundelatého šátku. Ten si odmítal sundat i přesto, že se značně potil, což bylo znát na tenkrát jasmínově bílé slavnostní košili s výšivkou, v níž chodívával do opery. Ovšem ušpiněná od barev a potu nebyla jen košile. To ale Basila vůbec netrápilo...
Jeho mysl byla neprobádaná, plná neúprosných, nezkrotitelných plamenů inspirace a touhy. Volnomyšlenkář s hlavou věčně v oblacích. Utápěl se spíše v citech a v hlouposti okolního světa. Jeho přirozená chytrost mu nedovolovala řešit prostě krásnou košili, která měla do umění daleko.
Tenhle přístup k životu jsem miloval.
Navěky mě bude stíhat vzpomínka na pád, jemuž šlo stěží zabránit. Tíha viny – těžší než obloha Atlasova – spočívá na mých bedrech, a to jsem se nedopustil hříchu. Na vině je Dorian Gray. Muž stejné tváře, jemuž Bůh namísto mě předurčil volnost. Muž, jenž mě obral o jediné štěstí.
Nyní se můj drahocenný stvořitel nachází někde mezi nebem a zemí, rájem či peklem. Poprvé v životě mě pořádně opustil. Chybí mi jeho líbezný, zvučný hlas, dobrota a přehnaná starost o osoby blízké. Kéž bych mohl býti mezi nimi, ale jsem jen podobizna vraha uzavřená do plátěného vězení za mahagonovým rámem na zdi.
Jsem tragické zvěčnění osudu Basila Hallwarda a jeho bezmezné lásky. Dovedu jen nečinně přihlížet, vzpomínat a v tichosti trpět.

(na námět obrazu Basila Hallwarda z knihy Oskara Wilda „Podobizna Doriana Graye“)

Zadání:
Napište text z pohledu obrazu nebo určité postavy z něho.  

Žádné komentáře:

Okomentovat