27. května 2021

První krok je nejtěžší – napsala Anna Dostálová

Sedím s kamarádkou Janou v kavárně ve dvoře a probíráme život, to znamená hlavně chlapy. Brblám, jak těžký je narazit na kluka, co má něco v hlavě a zároveň umí trochu sportovat. Taky řešíme to, že dneska už neplatí starý klišé, že kluk musí oslovit holku a ta se musí nechat dobývat kdovíjak dlouho.
Jana se zvedá, že musí na záchod. Při tom se mi snaží vnuknout myšlenku: „Tak zkus aspoň ty kluky, co se ti líbí, oslovit sama.“ To se jí lehce řekne. Ale těžko se to dělá. Těžko se mění hluboko zakořeněný vzorce, že chlap je dobyvatel. Přemejšlím o tom, koukám trochu do blba a do dvora vchází vysokej kluk se svalnatýma nohama.
Jana, která už je v půlce cesty ke dveřím na záchod, se otáčí na podpatku, sklání se ke mně a říká: „Tak tenhle sportuje. A dokonce umí i číst, když má v ruce knížku. Máš čas, než se vrátím."
Polejvá mě horko. To je blbý za nim jít, říkám si. Sedím, potí se mi ruce a v hlavě se mi odehrává boj. Ten kluk se mi líbí. Ale co když mě odmítne? Co když se mi vysměje? Určitě to bude trapný. Nikam nejdu. Výmluvu mám. Kluci přece balí holky. Ne naopak.
A v tom se mi vybavuje moje typický chování. Vždycky, když se mi někdo líbí, tak dělám, že tam není. Třeba vloni na turnaji v Rakousku, tam jsem se bavila úplně se všema, kromě jednoho. Kromě toho jednoho, co se mi líbil. Celou sezonu jsem pak přemejšlela, proč jsem na něj nevytáhla aspoň nějaký průměrný volejbalový téma a nezkusila zavést řeč. Protože by to mohlo bejt trapný. A proč by se měl chtít bavit zrovna se mnou? A v tom si uvědomuju, že ani dneska tady za tím klukem s knížkou nepůjdu. Přemůže mě slabost. Zase. A slabost, tu já nesnášim.
Dveře ze záchoda se otvíraj a i přes zrcadlový skla Janinejch slunečních brejlí vidím, jak mě propíchne zklamanym pohledem. Protože pořád sedim na zadku na tý stejný židli...
Už ne! Slabost nemám ráda a už ji nechci. Vstávám a za pár vteřin slyším sama sebe říkat: „Ahoj, můžu tě na chvilku vyrušit?“

Žádné komentáře:

Okomentovat