7. května 2021

"Dantova" Zadlašská jeskyně - napsal Michal Hejna

Jsou místa, která se jedinou událostí nesmazatelně zapíší do historie, a přestože se zde od té doby již nic zajímavého nestane, zůstávají navždy slavně zapsány v análech. 
Mezi taková místa patří třeba Tetín, kde byla v roce 921 zavražděna sv. Ludmila, ovšem od té doby zde panuje taková nuda, že tu byl místní farář Václav Hájek z Libočan nucen napsat svoji Kroniku Českou, aby se aspoň nějak zabavil. 
A mezi taková místa patří i Zadlašská jeskyně. 
Existují různé definice pekla. Podle J. P. Sartra je peklem trávit věčnost s přáteli.
Na Sartra si jistě vzpomněli účastníci jedné české expedice do Slovinska a možná ještě časový úsek v jeho výroku značně zkrátili.
„Zadlašská jeskyně je opravdu velmi krásná, vím to, neboť jsem zde již vloni byl,“ děl Uzel před vchodem a poté se dlouze rozhovořil o tom, jak se skály rozestoupí a objeví se dech beroucí vodopád, o zurčícím potůčku a jiných malebnostech, takže se ostatní do jeskyně bez nadsázky rozběhli, někteří i s kletrem narvaným fotografickou výbavou. Vrátili se asi po hodině a velmi zklamaně hlásili Uzlovi, který zatím statečně čekal venku, že asi zabloudili, neboť žádný vodopád nenašli.
„Jaký vodopád?“ podivil se Uzel, „já jen řekl, že je Zadlašská jeskyně velmi krásná. To ostatní vyprávění už patřilo úplně jiné lokalitě.“
Jinak než Sartre vidí peklo Dante Alighieri, o čemž nás přesvědčuje ve své Božské komedii, která je psána ve verších, což je tak trochu tragédie. A jsme zpět u Zadlašské jeskyně. Ta by jistě se svou, na slovinské poměry nijak uctihodnou, délkou 1140 metrů při převýšení 41 metrů nepatřila mezi nejvýznamnější slovinské jeskyně, nebýt jedné historicko-kulturní události. 
A tím se dostáváme do roku 1319, kdy u tolminského patriarchy Pagan della Torre pobýval po nějaký čas Dante Alighieri a právě návštěva Zadlašské jeskyně ho údajně inspirovala při popisu pekla v prvním díle jeho Božské komedie. Těžko dnes usuzovat, kde přesně tuto inspiraci hledat. 
Zatímco Zadlašská jeskyně je víceméně horizontální, Dante se nejprve nechává převést chmurným převozníkem Charónem přes řeku, kde se dostává k ústí propasti. Sugestivně vylíčené pocity při pohledu do tmy ovšem platí pro jakoukoliv jeskyni. 

„A pravda je, že stál jsem nad propastí
údolí toho, jež tak plno bolu,
že jako hrom jím znějí nářky strastí.
Když pak jsem pohled upřel ke dnu dolů,
tma byla tam a mlha bez rozhledu,
že tvary věcí splývaly v ní spolu.“

(Překlad O.F. Babler, vydání z roku 1952)

Propastí se pak poutník dostává postupně do dvoran, kde v bolestech úpí padlé duše a to čím hlouběji, tím větší hříšníci a tím větší utrpení. 
Zadlašská jeskyně má tři sály, ovšem to by podle Danta k obsáhnutí všech lidských hříchů a utrpení nebylo dostatečné, a tak má jeho peklo sálů hned devět.
A zatímco do pekla se člověk podívá až za pár let, do Zadlašské jeskyně se po domluvě s tolminskými jeskyňáři můžete podívat hned.

Žádné komentáře:

Okomentovat