29. dubna 2021

Všechno je jinak - napsal Marek Greger

KOUZLO PSANÍ KNIH

Milovníkům české kinematografie, kteří si našli oblibu ve sledování trampot neobyčejně obyčejné a stejně tak obyčejně neobyčejné rodiny Homolkových, přistane na paměti titulek jako rada, jíž se snaží poučit muž starající se o zábavu všech hotelových rekreantů svého nástupce, a tak mu právě touto větou vysvětluje základní princip nejen zábavy, ale obecného postoje k životu s odhalením jeho největšího životního moudra – všechno je jinak!

Tím jsme se plynule dostali hned k prvnímu pravidlu psaní – stručnosti. Respektive k jejímu porušení. Úvodní souvětí má snad jen snahu poukázat na fakt, že se mohou dít věci proti svým pravidlům, pokud jsou funkční. 
Nám všem dobře známý umělec Bohumil Hrabal byl králem souvětí, a stanul tak na piedestalu, pod kterým tekla souvětí tak dlouhá jako Nil od svého pramene až k deltě.
Budeme-li se záměrně držet zmíněné metafory, pak úplně stejně můžeme zmínit literární cihly, jimiž takovým potůčkům, řekám a veletokům stavíme hráz, jez a plavební komory. To vše za jediným účelem. Upravit tok řeky tak, aby její proud poslouchal svého autora a čtenář se následně spokojeně plavil na voru a my ho neutopili v peřejích dramatu nebo na poklidné hladině nudy.
Psaní je jediným místem, kde si spisovatel, může zahrát na Boha. Tu nechá slova plynout jen tak, tam zase nahlíží vznikajícímu meandru. Jinde nechá krátký jez načeřit rytmus příběhu jež může o pár souvětí dál ukotvit v plavební komoře a nechat děj vyplout na pozměněné úrovni.
Víme, že obecně existují pravidla, jak stavět příběh. Učí nás naslouchat požadavkům čtenáře, kterým chceme vždy vyhovět. Oproti tomu nás však ta stejná pravidla učí, že si lze postavit zeď a vzepřeně říct, že teď tomu všemu bude úplně jinak. Nikdy ale po vodě nesmíme chtít, aby vodopád padal vzhůru, pokud zrovna nepíšeme sci-fi, nebo aby křivě postavená zeď z literárních cihel držela proti zákonům fyziky.
Míchat tvárnice a cihly, ale i luxfery pro prosvětlení příběhu, lze jen tam, kde je potřeba zalepit díru. Je ale lepší takovou díru vůbec nehloubit, abychom ji nemuseli zaplácnout něčím, po čem nejde přejít nohou, natož okem čtenáře.

Je skvělé, když se nám příběh rodí pod rukama a někde necháme věci volně plynout pod prsty na klávesnici. Přesto je ale pořád dobré mít neustále na mysli, co stavíme. Začít stavět srub a na konci po něm chtít, aby z něj byl panelák, to prostě nebude fungovat. Je dobré mít tedy neustále na paměti, co je mým záměrem, kam směřuji.

Pokud chci svému čtenáři dopřát, aby se z některého lidského činu poblil, s chutí se pusťme do toho. Vlastně klidně i s nechutí. Nebo stačí jen myslet na jeho žaludek, ze kterého můžeme udělat ten plovoucí. Záměrem je, neustále myslet na cíl. Na opravdový význam slov a ten nezaměňovat, protože, krásné není veselé, a hnusné není smutné.

Referát bych rád uzavřel citací postavy jednoho z nejznámějších českých klasiků pana Wericha: „Co je sladké, nemusí být slané.“ Načež mu v pohádce Byl jednou jeden král, Skota odpovídá, že ani to „Co je kyselé, nemusí být sladké.“ Záměrem je tedy poukázat na jednoznačnost takových chutí. Přeci jen, párek s cukrovou vatou je šmakuláda, kterou nechcete ochutnat, tak proč ji cpát čtenáři. Buřt je buřt a cukrová vata je cukrová vata.
A vůbec, s vatou v textu taky opatrně.