Nuqe-san vstal, rozdělal oheň a chystal se, že povaří pár lopuchových listů ke snídani. Někdo v tu chvíli zaťukal na dveře. Uvědomil si, že je to 30 let, kdy naposledy s někým sdílel svůj domov. Na své hoře nikdy ani nepotkal jiného člověka. Někdo teď ale čekal za jeho dveřmi. Každý den byl určen vnějším vlivy. Byla zima. Měl hlad. Teklo mu do chýše. Někdy to bylo náročné, ale v každém okamžiku věděl, že to co dělá, je správné. Vše ostatní nebylo podstatné. Nikdy si nebyl jistý, že ten současný den nebude ten poslední, ale jeho mysl byla svobodná.
Nuqe-san nechtěl vstát a přivítat svého hosta. Nebylo to třeba. V jeho světě rozhovor s někým dalším nebyl podstatný. Ač by se dozvěděl cokoli, slunce zítra vyjde a počasí bude dále určovat náplň jeho dne. Co může přinést neznámá osoba do jeho života, než odklon od toho, co je podstatné. Otevřít dveře by ale měl. Očekávalo se to od něj. Nuqe-san vstal a šel se přivítat se svým hostem. Přitom cítil, jak něco starého znovu nachází, ale přitom i něco důležitého ztrácí.
