25. dubna 2021

Černá labuť a starý kačer – napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Přišlo jaro a na rybníku se vylíhly labutě. Hejno stříbřitě šedivých chomáčků. Jak rostly, protahovaly se jim nohy a krky měnily svůj tvar do elegantního oblouku. Všechny se vybarvily do sněhobíla. Jen jedna byla jiná. Černá. Ostatní labutě ji proto nepřijímaly a odháněly od sebe. Černá labuť se cítila velmi osamělá.

Když měly poprvé vzlétnout, vysmály se jí slovy: „Černé labutě přece nelétají, to ví každý.“ Černá labuť smutně svěsila křídla a jen se dívala, jak její sestry vzlétají, až z nich zbyly jen tečky na obloze. 
Tak to šlo den po dni. Na podzim se labutě sešikovaly do jednoho hejna a odletěly.
Černá labuť zůstala sama. Jednoho rána se k ní přikolébal starý kačer s pochroumanými křídly. Kdysi ho postřelili lovci a od té doby nemohl létat. Zeptal se jí: „Proč jsi neodletěla s ostatními?“
V labuti se nahromadil všechen smutek a vztek a musel ven. „Že se ptáš zrovna ty! Černé labutě nelétají!“
Kačer se na ni dlouze zadíval: „Jak to víš?“
„Každý to ví. Nikdy jsem neletěla.“
„Nikdy jsi to ani nezkusila?“ opatrně se zeptal.
Labuť zavrtěla hlavou. Kačer se na chvíli zamyslel a pak povídá: „Když už jsme tady zbyli sami dva, zahrajeme si hru. Já půjdu na druhou stranu rybníka a až ti dám znamení, ty se ke mně rozeběhneš a budeš při tom mávat křídly.“
„Proč? To mi nepřipadá příliš zábavné.“
„Uvidíš,“ usmál se kačer. „Stejně nemáme nic jiného na práci.“
Pomalu se odkolébal dostatečně daleko a opatrně mávnul křídlem. No mávnul, spíš ho jen tak lehce nadzvedl. Labuť ještě chvíli přešlapovala na místě, pak se nadechla, rozeběhla a najednou zjistila, že je ve vzduchu a letí. Tak ji to zaskočilo, že přestala mávat křídly a málem spadla do rybníka. Nakonec ale elegantně přistála přímo před kačerem. Oči jí zářily a vzrušením téměř nedýchala.
„Já létám,“ zašeptala.
„Samozřejmě, že ano,“ usmál se kačer. „Černé labutě jsou stejné jako ostatní labutě a zároveň jsou výjimečné. Ty jsi výjimečná. Není možné splést si tě s žádnou jinou.“ Labuť se rozpačitě zavrtěla, nic takového jí ještě nikdo nikdy neřekl.
Sklonila svůj dlouhý krk ke kačerovi a zašeptala: „Vylez si mezi moje křídla.“
Pak se opatrně rozeběhla, zakroužila nad rybníkem a vznesla se do výšky. Na obloze zářila jako černý démant. A tak kačer dal labuti křídla a labuť dala křídla jemu.

A jaké z toho plyne ponaučení? Přítele a podporu můžeme někdy najít tam, kde by nás nenapadlo je hledat.

Žádné komentáře:

Okomentovat