26. dubna 2021

Veselé příběhy o dětech - napsaly Kateřina Pospíšilová, Anna Dostálová

Miluju Jirku Kocmana
Terezka si jen tak poskakuje po kuchyni.
„A babi, co to vaříš k obědu?“
„Rajskou, už jsem ti to říkala. A budou kolínka.“
„Tak jo. To mi chutná.“ 
A potom zase odběhne a vedle v pokoji si nad krabicí hraček začne potichu sama pro sebe něco špitat: „Já ho teda asi miluju, hrozně se mi líbí, asi si ho vezmu. Prostě ho mám v srdci. Mám ho v srdci, od sousedů Jirku...“
Babička se nevěřícně odtrhne od sporáku a volá do pokoje: „Cože? Co se ti stalo!?? Kde máš jakou dírku???!!!“
„Ale né, že miluju Jirku... Kocmana .... Babi, myslíš, že to s ním půjde vydržet? A kdy už teda bude ten oběd?“
(Kateřina Pospíšilová)


Úkol: 
Napište pár řádek, kde vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé - učíme se literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebuješ pěkně hnusného hrdinu...) 

První školní den
V září 1999 mi bylo osm a měla jsem jít do třetí třídy. Vůbec jsem nechápala, proč musím zase do školy. Číst, psát i počítat už mě přece naučili. 
Pamatuju si, jak jsem se doma ptala mamky: „Mamí, a proč musim zas do školy, když už všechno umim?“
Můj brácha šel ve stejný den do první třídy. 
Nebylo na něm poznat, jestli se těší nebo netěší. Paní učitelka se těch šestiletých vyjukaných prvňáčků tenkrát ptala do kolika kdo umí počítat. 
Janička pípla: „Do dvaceti.“ 
Tomášek se chlubil: „Já umím do sta.“ 
Pak se paní učitelka zeptala bráchy: „A do kolika umíš ty, Josífku?“ 
„Do kolika potřebuju.“
(Anna Dostálová)



Princeznu za ženu?
Jako děti jsme rádi u babičky koukali na pohádky. Dala nám zrovna polívku ve chvíli, kdy končila Pyšná princezna a Miroslav si bral Krasomilu. Děda chtěl sdílet radost z ženské krásy s nějakým chlapem, a tak se obrátil na mého pětiletého bráchu: 
„Vezmeš si taky takovou princeznu za ženu?“ 
Vnuk se ale nedal rušit a s pohledem upřeným na polívku prohlásil: „Až to dojim.“
(Anna Dostálová)













































Konstruktivní kritika, která nás může udělat lepším člověkem, je super. A tady je ukázka toho, jak pár vět z Tvůrčího psaní vylepšuje mé psaní, a tím i mé já. Tak schválně u čeho se pobavíte víc.

Před:
Zimní radovánky
„Koukni sněží, bude sranda a vezmem boby“ mrkla na malýho bráchu, ať jdou před spaním ještě na chvilku ven. Dali si závod v oblíkání oteplováků, rukavic a čepice. To se mohl přetrhnout, aby vyhrál. Schválně jí se smíchem zahodil čepici přes půl místnosti, aby měl náskok. Chtěl po mně pomoct se zapnutím bundy a křičel: „vyhrál, vyhrál“. Už ve dveřích ho pak strčila do závěje před dveřma se zavýsknutím „jako do peřin“. Řehtal se dětským smíchem s jiskřičkama v očích a začal po ní házet sníh. Dveře klaply a já skrz škvírku v přivřeném okně poslouchala dětský klučičí hlas mísící se s dospělým holčičím, jak radostně halekaj: „Koukej jedůůů, naskoč ke mně.“ „Bacha skokánek“.

Žádné komentáře:

Okomentovat