29. března 2021

Stokilový majitel autokempu - Barbora Macková

Probudil mě slaný mořský vzduch lehce pohupující mou hamakou zavěšenou mezi stromy na pobřeží Jaderského moře. Byl červenec, začátek léta.
Rozepla jsem zip spacáku a dotkla se nohama písku. Byl studený, ale ne tak, jak si představuje člověk žijící ve středu Evropy.
Vstala jsem a šla si opláchnout obličej. Slaná voda mě pálila na kůži, ale stejně jsem to zopakovala několikrát po sobě. Slunce se dotýkalo ostrova naproti pláži, na které jsem byla. Bylo nízko, ale stejně jsem věděla, že bude za pár hodin dost silně roztavovat vše poblíž.


Vlny se v tichém větru tříštily jedna o druhou a já jen nasávala jejich sílu tím, že jsem se na ně směla dívat. Stála jsem tam několik minut, než mě hlas mého bratra donutil vrátit se do našeho tábořiště. Sedla jsem si na zídku lemující hranice autokempu ve kterém jsme pár dní přebývali, než nás osud zavedl zas někam dál. Jezdili jsme sem téměř od mého narození a vím, že to bude znít zvláštně, ale cítila jsem se tu jako doma, i přes to, že to bylo místo vzdálené několik set kilometrů od mého skutečného domova.
Jak jsem seděla na té zídce, pila čaj uvařený na plynové bombě a jedla místní chléb, dívala se na moře a cosi tam hledala. Nevěděla jsem co přesně by to mělo být, jen jsem se snažila najít něco, co by utěšilo chaos v mém nitru. Nevykládejte si to špatně, cítila jsem se tam dobře, ale otazníky v samé hloubky nás, týkající se podstaty existence, jsou vždy takovým nevyzpytatelným tématem.
Odložila jsem svůj nerozbitný plechový hrnek s obsahem stále nevypitým a všimla si tlusté knihy ležící vedle mě. Překvapila mě, protože jsem její obálku ještě nikdy neviděla. Měla zajímavou grafiku spletenou do zvláštního obrazce slov. Nějak mě nenapadlo zamýšlet se nad tím, co je tam skutečně napsáno, ale byla jsem překvapená, že kniha patřící mému otci, nebo matce, nebyla jsem si jistá, komu mohla patřit, má tak zajímavý obal.
Držela jsem ji v ruce a pomalu začala listovat jejím obsahem. Byla opravdu tlustá, hustě popsané stránky mě něčím šíleným fascinovaly, i přes to, že byla psána chorvatsky. Zajímal mě její obsah a se zvláštním respektem jsem listovala stránkami jazyku, kterému jsem rozuměla jen napůl.
Čekali jsme na mého otce, než se vrátí z města, do kterého jel odvést majitele kempu, ve kterém jsme přebývali. Před pár dny se mě tento pán ošlehaný větrem a mořskou solí, chorvatsky ptal, co budu studovat. 
Vždycky jsem o tom, co chci dělat, mluvila se zvláštním podtextem, protože hodně lidí je plných předsudků týkajících umění, ale tenhle pán ne. I když to byl člověk, od kterého jsem to čekala nejméně. Když jsem se zmínila o umění, rozpovídal se o tom, že píše filozofické knihy. Přišlo mi to zajímavé, ale nepřikládala jsem tomu žádnou větší váhu. Tyhle lidé toho vždy hodně napovídají.
Když vám to takhle vyprávím, musí vám být úplně jasné, že tu knihu kterou jsem tak obdivovala napsal on, ale věřte mi, že mě to došlo až mnohem později. Takže si zřejmě umíte představit, jak mě to udeřilo. Svět se na chvíli zastavil. Opravdu přísahám, že se na chvíli přestal točit, abych tu chvíli mohla zaznamenat. Byla jsem tak fascinovaná, jak jen to je lidské duši dovoleno. A že je mi toho dovoleno poměrně dost.
Později mi tento pán prozradil, že napsal dalších jedenáct knih. Takové filozofické pátrání po existenci a já byla pohlcena každým jeho slovem, každou myšlenkou, kterou se mi snažil sdělit napříč naší jazykové bariéře.
Mám spousty spřízněných duší, takových, u kterých nemůžu propadnout dech, když je spatřím. Ale rozhodně jsem nečekala spřízněnou duši v podobě stokilového majitele kempu, který chodí každé ráno plavat do moře.
Svět je hrozně zvláštní místo, ale když máte tu možnost do něj nahlédnout, najednou vám začne dávat nehorázný smysl. Téměř nepopsatelný pocit prozření. Všechno do sebe alespoň na okamžik, kdy se nad tím vším konečně zamyslíte, zapadne. Jako by jste se dotkli podstaty světa, která vám tak dlouho byla skryta.
Pamatuji si, jak vlny šuměly zvláštní uklidňující melodií a mé srdce bilo tak pomalu, jako by konečně dosáhlo klidu.

Žádné komentáře:

Okomentovat